Obrazem – celý rok

Odlesky jarní Prahy. (19. března 2019)



• 10/1/2019

  S orchestrem v Beskydech

  

  Symfonickému orchestru Frýdku-Místku pomáhám budovat identitu už více jak rok. Začalo to vytvořením nové značky a postupně jsem přešel k fotografiím a plakátům. V dubnu minulého roku jsme se potkali v Beskydech, když nacvičovali repertoár pro jarní koncert. Setkání to milé, inspirující. Přes den se hrálo, večer debatovalo a popíjelo. U piva stejně vznikají ty nejbizarnější setkání. Seznámil jsem se s jedním pánem, co kdysi stavěl památný kolotoč Hříbek ve Frýdku na sídlišti. Před pár lety jsem kolotoč použil jako symbol festivalu Sweetsen fest. Včera večer jsem vyhrabal pár fotek…

  zobraz celý text


• 7/1/2019

  V krajině pod Králickým Sněžníkem

  

  Zahledíš se do údolí plného slunce. Mraky se trhají o hřebeny divokých hor, jako by byly z papíru. V krajině pod Králickým Sněžníkem odpočítáváš poslední hodiny roku 2018. Vystoupal jsi zavátými cestami, tvé stopy se propadaly hluboko do sněhové peřiny. Zvedal si hlavu do korun stromů a pozoroval větve, jak se dlouhými tenkými prsty snaží dotknout nebe. Na nový rok bylo zvláštní světlo. Tlumené a trochu tajemné. Vítr roznášel krystalky zmrzlého sněhu po bělavé pláni a tys byl ztracený uprostřed lesa, kdesi v Jeseníkách. 

  zobraz celý text


• 29/12/2018

  Zimní Vysočinou

  

  Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat kousek výš a obzor se ti rázem otevře. Zastavíš se a zahledíš se dolů do údolí. Na každém rozcestí směr necháš na náhodě. Šikminy polí na horizontu očima skládáš jako barevnou mozaiku, když se mohutná clona z mraků pozvolna rozpouští. Zbytky slunečních paprsků svítí na krajinu před tebou. Je podvečer a ty jsi zase na cestě.

  zobraz celý text


• 17/12/2018

  Mezi světlem a tmou

  

  Sobotní den se vleče úplně stejně jako ten včerejší. Vydal ses za město, až na periferii, po zmrzlé polní cestě, co se klikatí jako nekonečná stuha mezi zvlněnými kopci. Dojdeš až k velkému jezeru, rozhlédneš se po hladině česané mrazivým větrem a pozoruješ vlny, jak se rozbíjejí o štěrkovité břehy. V potemnělém odpoledni působí prázdné pláže poněkud sklíčeně. Prázdné, tiché a bez lidí. Jen od hráze se přibližují dvě siluety. Nejspíš osamělí rybáři, kteří přišli zkusit štěstí. Plouží se podél betonového náspu a jejich hlasy se perou s burácejícím větrem.

  zobraz celý text