aktualne bio denik portfolio kontakt

Nová klasika: Divadelní flóra 2010 (čtvrtek 13. 5.)

Vydáno: 15. května 2010, 14:39
Aktualizováno: 15. května 2010, 16:41

Vrcholem třetího dne mohlo být strhující představení švédské tanečnice a choreografky Charlotty Öfverholm. Expresivní vyjádření svého nitra, konfrontace vlastní identity, stárnutí – prostě silné. MIDI lidi byli taky fajn. Hezky se s nima po koncertě povídalo. Front 242, Kraftwerk, ale když jsem Petra Marka vezl do Hranic, stejně jsme poslouchali staré Sebastians.

Kabaret o jedné ženě

Tanečnice a choreografka Charlotta Öfverholm ukázala snad všechny své divadelně-hudební předpoklady ve svém intimním kabaretu Lynn – Portrét ženy. Její včerejší představení kolísá mezi fikcí a realitou. Vychází ze skutečné Charlotty, nebo ze smyšlené Lynn? Úvodní dokument poukazuje na reálnou osobu. Ale celé představení střídá narativní linku s expresivními tanečními čísly, která jsou velmi intimní a žánrově nezařaditelná. Všetečná otázka ale zní, co je skutečná Charlotta Ölverholm a co její pseudoego Lynn.

Večer začal popovou ukázkou směřující na mladší publikum, přitom sama Charlotta Ölverholf se již mezi mladou generaci nepočítá, jak dokazovala celé představení. Dokument, který uvedl taneční večer, se snažil vypadat jako amatérský, protože je celý natočen ruční kamerou z jednoho úhlu a z polodetailu na aktérku, která svou mluvou volně přechází z angličtiny do němčiny. Hudbu k filmu vytváří klavírní podkres, který se táhne celým přestavením. Jediné věty, která Lynn/ Charlotta ve filmu i v představení pronese, jsou frázovité, mluví jen v prvoplánových a všeobecných floskulích jako „…myslím, že miluji, protože to tak prostě cítím…“, které možná část diváků odradí. Miluje všechny, ale nezajímá se o ně, protože jestli oni umírají, není to její vina. Jestli oni chtěli umřít bez toho, že by něco dokázali, jí to nevadí. V podstatě celá důmyslná koncepce filmu si hrála se slovy, s obrazem a zvukem. Třeba když Lynn/ Charlotta mluví, a přitom se jí nehýbají rty. Jsou to její myšlenky, nebo odkazuje na Hollywood, o kterém mluví?

(Helena Kunčarová)

Charlotta Öfverholm

Je uměleckou šéfkou souboru Compagnie Jus de la Vie, který charakterizují brutální, fyzické, zábavné a zároveň dojemné taneční inscenace. Je absolventkou UCLA (obor film, televize a videotvorba), dále Lee Strasberg Theatre Institute v Los Angeles a Alvin Ailey‘s American Dance Theatre. Jako tanečnice a choreografka spolupracuje s řadou souborů a choreografů v USA i po celé Evropě. V letech 1998–2000 byla členkou londýnského souboru DV8 Physical Theatre. Mj. za výkon v projektu Lola & Mr. Talk, na kterém spolupracovala s Janem Kodetem a Martinem Vraným, byla nominována na Cenu Thálie za rok 2004.

MIDI LIDI

Dá se začít všelijak. Třeba že Petr Marek má rád mystifikace a jednou z nich může teoreticky být i to, že učí režii na FAMU. Můžeme si myslet co chceme o proklamacích o brněnské kapele, co není z Brna, o tom, že ze šesti členů kapely jsou tři z Prahy nebo třeba o tom, že MIDI LIDI vznikli z uskupení Krásný stěhovák Gerard & Sexuální nábytek. Ona ta kapela má v sobě taky ledacos z divadelního souboru Láhor soundsystem nebo třeba Radio Ivo. Docela rád bych věděl, co je to vlastně zač to Divadlo Margaret Thatcherové, ale je možné, že zrovna s ním Petr Marek ani Prokop Holoubek nikdy nic neměli. No a šperkařka Markéta Lisá? Vláďa Menšík je prý taky jejich kamarád. Jenomže věřte jim, když se jmenují MIDI LIDI a stejně používají na propojení kabelů USB.

Ať tak či onak, MIDI LIDI jsou veselá kapela, která propojuje muziku s její jevištní prezentací, inteligentní hudební tvorbu s parodií a intelektuální hrou, osekaný zpěv vtipně chytrých textů s tanečními rytmy a bombastickým monumentálním zvukem. Notebooky, klávesy a elektronické bicí, vynikající videoprojekce. Lehce fašizující zjev Petra Marka, v souvislosti i se závěrečnou ku-klux- klanovou kostýmní epizodou, dodával hudební show jisté napětí. Eklektická, energií a hravostí nabitá hudba je prostě inteligentní zábavou pro nové tisíciletí. Retro s přídechem originality, odvozenost s lakem novosti, vtip s podtextem precizní práce. Slogany jako „nejenže tě miluju, ale navíc tě mám ještě rád“ spolu s pestrobarevným plátnem a rozjetou partou na pódiu jsou ideální náplní festivalového večera. Parkán byl plný nadšených posluchačů, které neodradil ani čím dál úpornější déšť. My jsme s kolegou Plíhalem rozjímali o kytarové hudbě Neila Younga a o kulturní dramaturgii domova důchodců Sue Ryder. Nebe se zatáhlo.

(Vojtěch Varyš)


Zpět do deníku


aktuálně | bio | deník | portfolio | komerční realizace | kontakt
Není-li uvedeno jinak, text & fotografie © Lukáš Horký
2008–2012