31/10/2010
Divný sen
Velká místnost dávala pocit bezpečí. Nikde žádný okna, ale všude světlo. Muselo to lézt z těch zdí. Jako by byly z pauzáku, který prosvítíš i baterkou. Kolem stěn samý lidi. Stovky párů očí mě provrtávaly. Co všechno se dá vyčíst z pohledů? Zvrácený sexuální choutky, zpackané životy nebo jiné smrtelné diagnózy. Civí na mě, jako bych byl jiný. Nechápal jsem, kde jsem ale ty tváře se zdály povědomé. Vnímal jsem pohyby rtů, vnímal jsem kroky, ale slyšet nebylo nic.
Ležím nehnutě na své posteli a rozhlížím se kolem. Za okny tma. Zavřený dveře, ticho, ložnice. Zavírám oči…
Místnost, ve které jsem se ocitl, byla mnohem větší, než ta před tím. I přesto celý prostor působil velmi stísněně. Všude prázdno, lidi zmizeli. Začal jsem pomalu chápat, co se děje. Udělal jsem pár kroků, podlaha zavrzala. Dřív nemožný, najednou to šlo. Jsem v prostoru divného snu. Vzpomněl jsem si na postel a ložnici a na to, že se zase brzo probudím. Rozběhl jsem se směrem ke schodišti. Monotónní pohyb paží a nohou rozhýbal smysly i ztuhlou krev v žilách. Stejně tak desítky točitých schodů mě hnaly někam nahoru. Snažil jsem se myslet na všechny ty lidi, který jsem viděl a přitom jsem se ujišťoval, že už nic nehrozí. Venku vládla tma.
Ležím na cizí posteli hotelového pokoje kdesi v Praze. Venku svítá a mně se zdál sen o tom, že se mi zdá sen.
O pár dnů později jsem zpracoval filmy ze své poslední městského focení. Město fotím často. Mám rád zmáčený chodníky, zabarvený oranžovýma pouličníma lampama, když padá noc. Po dešti bývá vzduch vlhký, lidi se motají a hledají nejkratší cesty domů. To se pak schovám pod kapuci a křižuju noční sídliště a zaplivané herny.
Na negativu vylezla fotka kráčejícího muže, který opouští město. Okamžitě si vybavuji pražský noční zážitek. Celý život tvrdím, že hledám „svoje město“. Hledám tady. Cíl zatím v nedohlednu.
