26/10/2019
Nezvěstný ve sněhobílém moři
Babí léto je už dávno pryč a podzim vládne pevně nad městem. Znatelně se ochladilo, dny se zkracují a vítr fouká studený. Jedu z Frýdku. Nespěchám. Když po několika málo kilometrech dálková světla narazí na nepropustnou bílou zeď, musím zpomalit. Středová čára prázdné silnice mizí v mlze, která mě opouští až těsně před Olomoucí. Počasí spíš na čaj u rozehřátých kamen u nás v Jeseníkách, ale já mířím na Kafka Band a v hlavě mám jejich nedávný koncert v Lázních.
Komorní atmosféra klubu Jazz Tibet vyplavuje staré vzpomínky na Aloise Nebela a náš koncert Downbelow před Priessnitz. Tehdy se večírek protáhl až do ranních hodin a já pak dospával ještě na nádraží při čekání na spoj domů. Dnes naštěstí řídím a černé díře s názvem Veritgo se pro tentokrát vyhnu obloukem.
Je vyprodáno. Narváno až k baru, dostat se k pódiu raději nezkouším. Klidný set ruší jen pár žvanilů za mnou, kteří evidentně nepochopili, na co přišli a naštěstí je včas kdosi okřikl. Sledoval jsem Cladovy projekce, myslel na Kafku a taky na Priessnitz a hory. Jak je to všechno propojené.
Po koncertě se utvoří diskuzní kroužek na baru, kterému velí Jára Rudiš. Probíráme všechny bolesti světa a domlouváme autorské čtení za rok v Opavě. Pak se povídání stáčí na Sudety a na Rudolfa Rittnera z Kozího hrádku. Vyzpovídám Janu, co o něm napsala disertační práci. Odcházím asi na třikrát, ale vidina dlouhé půlnoční cesty na chalupu přemůže touhu dát si pivo a zůstat do rána. Však se tady za pár týdnů zase potkáme a tentokrát přivezu i Petra Kružíka.
Sotva se rozloučím s Olomoucí, obklopí mě zase mlha. Nekonečná mlha. Stejně hustá a těžká, jako před několika hodinami. Jako by v ten den byla Olomouc jediným světlým bodem na mapě. Osamocený maják v sněhobílém moři. Kdesi v dáli se tyčí útes Hrubého Jeseníku a já zanedlouho dopluji do lesů, kde hučí potok a nahoře nad stromy vykukují hvězdy.
