7/2/2011
Priessnitz na scéně Pentagonu
Moje nálada bývá někdy stejně vrtkavá a nejistá jako hladina Bělé nebo Staříče při jarním tání. Nic se nechce, ani hýbat. Ale stejně mi to nedá… Pravý čas na expedici do minulosti. Často prolézám archív a řadím staré obrazy. Včera jsem se vrátil k fotografiím, které jsem na na sklonku minulého roku pořídil v jesenickém Pentagonu. Tak mě napadá, že přesně před měsícem jsem je viděl naposled. Staré vzpomínky vylézají s každým snímkem a já se tak zase ocitám poblíž Smetanových sadů, kousek od památníku Vincenta Priessnitze.
Do Jeseníku jsem jel z Frýdku a celou cestu jsem uvažoval, jak uchopit celý záměr. Být popisný nebo abstrakní? Použít klasickou analogovou techniku, fotit digitálně. A co forma? Barevně nebo černobíle? Většinou je lepší zvolit jednu cestu, držet se jí a moc nekombinovat. Chtěl jsem jít spíš do barvy, ale když ta černobílá k Priessnitz přece pořád nějak patří.
Nakonec jsem se rozhodl vytvořit dva samostatné soubory. Jeden barevný, druhý černobílý. Každý o něčem jiném. Vždycky mě lákalo zákulisí koncertů, které znám jako muzikant. Mám výhodu oproti jiným fotografům. Umím se převtělit do těch na pódiu. Rozumím jim, protože tam taky někdy stojím s basou. Černobílý soubor je ze zákulisí, které jsem fotil během koncertu Prouzy a Obří broskve. Ukazuje místa, kde se běžný návštěvník nedostane. Jeho barevný protipól je spíš o „divadle“, o hezky nasvícené scéně, o divácích a taky barvách.
