27/6/2019

Otisk do zvětralého skaliska

Skrz mohutná mračna občas pronikne paprsek a rozsvítí stromy podél břehů. Rozhlížíš se ze strany na stranu a překvapuje tě ohromná síla přírody, která se teď rychle stupňuje s každým dnem. Přemýšlíš, kolik energie je ukryto v listech a kořenech stromů. Pod nohama ti burácí nespoutaný živel. Jsi kousek za městem a přitom uprostřed ráje. Na hladině se vlní ostré světlo a dráždí oči třpytivými odlesky. Za chvíli sešplháme do koryta divoké Morávky. Slunce vtiskne naše siluety do zvětralého skaliska, jako vrtkavý důkaz existence v tomhle krásném kraji pod Beskydami.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Zimní Vysočinou

  

  Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat kousek výš a obzor se ti rázem otevře. Zastavíš se a zahledíš se dolů do údolí. Na každém rozcestí směr necháš na náhodě. Šikminy polí na horizontu očima skládáš jako barevnou mozaiku, když se mohutná clona z mraků pozvolna rozpouští. Zbytky slunečních paprsků svítí na krajinu před tebou. Je podvečer a ty jsi zase na cestě.

  čti dál


• Jaro

  

  Za pár hodin dosáhne slunce rovinu zemského rovníku. Nastane rovnodennost a astronomické jaro. Tvoje ledy ale už přece roztály a v tento mrazivý den ti srdce hřeje jako rozžhavené slunce.

  čti dál


• Podzimní Vysočinou

  

  Tlumené paprsky si hledají cestu skrze škvíry v šedavé peřině a jako střelky kompasu dávají tvé cestě směr. V místech, kde se z širokých lánů zvedá Vysočina vzhůru k nebesům a roviny se mění ve zvlněné horizonty, se krajina nikdy neomrzí. Viděl jsi ji mnohokrát ve všech ročních období a vždycky se k ní rád vracíš. Na podzim bývá smutná, jako tvoje duše někdy bývá.

  čti dál


• Divoké louky v Loukách nad Olší

  

  Z věže opuštěného kostela je překrásný výhled do krajiny. Jako by ses díval nebeským okem do panenského ráje. Ani se nechce zdát, že tady kdysi stály domy. Divoká vegetace prostupuje mezi starými silnicemi, které už nikam nevedou a končí v propadlinách zaplněných spodní vodou. Staré ovocné stromy lemují rozpraskané asfaltové spojnice, jako jediní svědci hranic bývalých lidských sídel. Život se vytratil díky hlubinné těžbě, která nadobro přetrhala kořeny místních obyvatel. 

  čti dál