27/6/2019

Otisk do zvětralého skaliska

Skrz mohutná mračna občas pronikne paprsek a rozsvítí stromy podél břehů. Rozhlížíš se ze strany na stranu a překvapuje tě ohromná síla přírody, která se teď rychle stupňuje s každým dnem. Přemýšlíš, kolik energie je ukryto v listech a kořenech stromů. Pod nohama ti burácí nespoutaný živel. Jsi kousek za městem a přitom uprostřed ráje. Na hladině se vlní ostré světlo a dráždí oči třpytivými odlesky. Za chvíli sešplháme do koryta divoké Morávky. Slunce vtiskne naše siluety do zvětralého skaliska, jako vrtkavý důkaz existence v tomhle krásném kraji pod Beskydami.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Začátek a konec je propojený do nekonečné smyčky

  

  Začátek a konec je propojený do nekonečné smyčky. Pozoruješ slunce, jak se sklání za horizont, aby za několik hodin opět vystoupalo na oblohu. Krajina se smrskne do několika geometrických rovin a stoletý strom, jako jediný svědek tohoto každodenního koloběhu, rozevírá své větve v žlutooranžové řece z rozžhaveného železa.

  čti dál


• Divoké louky v Loukách nad Olší

  

  Z věže opuštěného kostela je překrásný výhled do krajiny. Jako by ses díval nebeským okem do panenského ráje. Ani se nechce zdát, že tady kdysi stály domy. Divoká vegetace prostupuje mezi starými silnicemi, které už nikam nevedou a končí v propadlinách zaplněných spodní vodou. Staré ovocné stromy lemují rozpraskané asfaltové spojnice, jako jediní svědci hranic bývalých lidských sídel. Život se vytratil díky hlubinné těžbě, která nadobro přetrhala kořeny místních obyvatel. 

  čti dál


• Ospalou krajinou

  

  Ospalá prosincová přehrada. Šedavé mraky přikryly oblohu a brání slunci, aby se svými paprsky dotýkaly hladiny. Vody je v tento zimní čas docela málo. Procházíš po místech, která bývají jindy ukrytá v hlubinách. Podél břehů sleduješ pozůstatky minulosti. Tady stál kostel a hned vedle hřbitov. Čtvercové půdorysy hrobů vystupují z jezera. Opodál chátrá opuštěné rekreační středisko, za zátokou vyhlíží odstavené karavany letní sezónu. Den pod vrcholky Beskyd pomalu usíná a tvoje osamělá toulka krajinou končí.

  čti dál


• Nad jesenickými loukami už visí jaro

  

  Z cárů šedavé mlhy vystupují siluety jesenických kopců. Vzpřímené stromy vzdorují poryvům větru. Jejich větve se kymácí ze strany na stranu a několik tenkých lístků se koupe ve zbytcích sněhu. Procházíš posmutnělou krajinou a rozrytá hnědá hlína se ti lepí na boty. Cestou dolů tě překvapí vločky sněhu. Sypou se z mraků a pomalu se snáší na mohutné balvany pokryté mechem a červeným tlejícím listím, které se zapomnělo ještě od podzimu. Ze země je cítit chlad, ale ve vzduchu už visí jaro.

  čti dál