5/4/2011

Válečný malování

Včera jsem spal poblíž Krnova v krásný starý chalupě. Má tlustý zdi, který drží v zimě teplo a v létě chladí. Usínám rychle, protože sobota bude náročná. Jedu do Brna na fotografický workshop a pak rychle zpátky na Priessnitz. Cestou přemýšlím nad konceptem výstavy Dity a Petra v Ostravě. Poslouchám Stereo. Jak na projekce, aby vernisáž nenudila? Koukám z okna na ubíhající elektrické sloupy. Nějak ten život strašně rychle plyne.

Malý klub s velkým M funguje hodně let. Valašsko. Okolní vesnice mají smutný osudy. Kelč je obec poblíž Valmezu. Po válce se tam znárodňovaly statky a lámaly charaktery, stejně jako v Sudetech. Bydlel tam František, podle kterého Vojtěch Jasný natočil Rodáky.

Válečný malování na tváři s upřeným pohledem je dostatečně výmluvný. Jaromír sleduje obrácený děj, bez emocí, zbavený gest stojí na jevišti a kouká někam do prázdna. Namodralý světlo projekce kreslí ponurý obraz. Alois Nebel vidí to, co jiní nevidí. Priessnitz sází na stůl podle osvědčených pravidel. Zase to funguje. V Sudetech prší. Ze stromů padá listí, pouští je Clad skrytý za svým světelným pultem schovaný v sudu za zvukařem. Jsem hodně blízko. Zajímá mě, co se stane s kůží, když ji rozmažeš. Pozoruji tváře. Hýbou se v pomalým tempu. Monotónně v jednoduchým rytmu. Jsou studené. Jsou chladné jako moje city, když se uzavírám do sebe.

procitám
usínám
čas plyne tam a zase zpátky
chodím do práce
chodím do kina
a život život je tak krátký
dívám se na tv
bez zájmu bez viny
čas plyne tam a zase zpátky
občas si něco dám
občas se odhodlám a život
život je tak krátký
a život život je tak krátký krásný
ráno to není dobrý civím do zrcadla možná z lásky
válečné malování stéká do umývadla počítám vrásky

Kdo ví co nás ještě čeká? Koukám na plátno a z pohraničí odsouvají němce. Kdo ví, kde je vlastně vina? Kdo hýbe osudy? … a válečný malování stéká do umyvadla.

Priessnitz Alois Nebel Tour 2011 ve Valašském Meziříčí
…v úterý Fléda.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Divadelní Flora má za sebou perný víkend

  

  Dvaadvacátá Divadelní Flora odstartovala minulý čtvrtek desetidenní přehlídku evropské činohry, současného tance a performing arts. Dění celého festivalu dokumentuji už desátým rokem. Ze spousty účinkujících se za tu dobu stali kámoši a celý festival je taková jedna velká srdcovka. Mrkněte na krátký víkendový fotoreport.

  čti dál


• Mezi světlem a tmou

  

  Sobotní den se vleče úplně stejně jako ten včerejší. Vydal ses za město, až na periferii, po zmrzlé polní cestě, co se klikatí jako nekonečná stuha mezi zvlněnými kopci. Dojdeš až k velkému jezeru, rozhlédneš se po hladině česané mrazivým větrem a pozoruješ vlny, jak se rozbíjejí o štěrkovité břehy. V potemnělém odpoledni působí prázdné pláže poněkud sklíčeně. Prázdné, tiché a bez lidí. Jen od hráze se přibližují dvě siluety. Nejspíš osamělí rybáři, kteří přišli zkusit štěstí. Plouží se podél betonového náspu a jejich hlasy se perou s burácejícím větrem.

  čti dál


• Ohlédnutí za divadelním festivalem Dream Factory 2018

  

  Vzpomínám na Vojtěcha Varyše. Člověka, který mě naučil mít rád divadlo. Naše opilecké rozpravy v pět hodin ráno v olomouckých či ostravských pajzlech připadaly všem kolem nás jako nesmyslné bláboly. Přemýšlím nad nimi zrovna teď. když jedu vlakem z Ostravy do Prahy a třídím fotky z letošního festivalu Dream Factory Ostrava. 

  čti dál


• Front 242 v Lucerna music baru

  FRONT 242. Hudba, která ovlivnila mé směřování už kdysi na základní škole a inspirovala můj nový cyklus o andělích – „Angels may fall“. Bylo krásné, vrátit se o pár let zpátky. V živých vzpomínkách jsem opět otevřel naivní výklady o symbolech přetechnizované společnosti v čele s počítači a roboty.

  čti dál