7/5/2011
Čti dál:
Divný sen
Velká místnost dávala pocit bezpečí. Nikde žádný okna, ale všude světlo. Muselo to lézt z těch zdí. Jako by byly z pauzáku, který prosvítíš i baterkou. Kolem stěn samý lidi. Stovky párů očí mě provrtávaly. Co všechno se dá vyčíst z pohledů? Zvrácený sexuální choutky, zpackané životy nebo jiné smrtelné diagnózy. Civí na mě, jako bych byl jiný. Nechápal jsem, kde jsem ale ty tváře se zdály povědomé. Vnímal jsem pohyby rtů, vnímal jsem kroky, ale slyšet nebylo nic.
Priessnitz na scéně Pentagonu
Moje nálada bývá někdy stejně vrtkavá a nejistá jako hladina Bělé nebo Staříče při jarním tání. Nic se nechce, ani hýbat. Ale stejně mi to nedá… Pravý čas na expedici do minulosti. Často prolézám archív a řadím staré obrazy. Včera jsem se vrátil k fotografiím, které jsem na na sklonku minulého roku pořídil v jesenickém Pentagonu. Tak mě napadá, že přesně před měsícem jsem je viděl naposled. Staré vzpomínky vylézají s každým snímkem a já se tak zase ocitám poblíž Smetanových sadů, kousek od památníku Vincenta Priessnitze.