3/2/2020

Pod vlivem Venuše

Slunce se přiblížilo březnové rovnodennosti. Světla v krajině sice přibývá, ale tady dole se stmívá vždycky dřív. Paprsky osahávají příkrý svah podél cesty, jako by chtěly rozpůlit kus krajiny na dvě roční období. Mrazivou zimu hned za pěšinou střídá barevné předjaří, zmrzlá půda pozvolna taje a hřejivé dny ti jsou každým dnem blíž.

Kmeny hubených bříz se před tebou vytahují do oblak, jejich větve jsou spletené jako prsty do sebe a odolávají burácejícímu větru. V poryvech není slyšet jediného slova. Na hladině rozhoupaného jezera sleduješ krvácejí soumrak, když se nad skalní stěnou se ze tmy zjevuje zářící Venuše. Říkáš, že vypadá jako obří balón. Nebo snad nějaká zbloudilá hvězda, která čeká, jestli si budeme něco přát. Chvíli jen tak stojíme, hledíme na sebe a ve tmě se lesknou naše oči.

Čti dál:

Příběh krajiny - ohlédnutí za rokem 2021

Když jsem v březnu 2017 začal psát Příběh krajiny, netušil jsem, že se projekt za pár let rozvine až do takových rozměrů. První nesmělé zveřejňování fotek a deníkových útržků na sociálních sítích vyústilo ve velkou výstavu v Muzeu Beskyd ve Frýdku-Místku a vyvrcholilo vydáním knihy. Když píšu tyto řádky, venku se pomalu stmívá. U nás v Jeseníkách chodí noc vždycky trochu dřív. Dlouhé lednové večery svádí k bilancování a tak přináším krátké ohlédnutí za rokem 2021.

čti dál
Krajina na snímcích frýdecko-místeckého fotografa Horkého žije tichým příběhem

Frýdecko-místecký fotograf Lukáš Horký, jehož kořeny jsou na Moravě v Boskovicích, se soustavně několik let věnuje nejen dokumentárním fotografickým cyklům nebo zachycování divadelních inscenací, ale od roku 2017 zaznamenává také krajinu, v níž sám tráví kus svého života.

čti dál
Kraj pod Králickým Sněžníkem zasypal čerstvý sníh

Zbytky trávy vykukují zpoza čerstvý sníh, který zasypal kraj pod Králickým Sněžníkem. Pozoruješ, jak smělé stonky prorážejí bílá pole a marně vyhlížejí jaro. Slunce se tady v lednu dlouho na obloze nezdrží. V takovém pološeru je krajina skoro černobílá, zbavená barev vyniká pouze svými liniemi.

čti dál
Na louky pod bělavé mraky

Pověsila se mu kolem krku. Hlavu opřela o ramena a zašeptala: „Vezmi mě tam nahoru“ a ukázala prstem skrz pootevřené okno. „Tam na louky, jak jsi o nich vyprávěl.“ Vzduch zahřívalo odpolední slunce a mraky klouzaly líně po obloze. Prohrábla si vlasy a podívala se přímo do očí. „Každý musí někam patřit a já své kořeny našla tady.“ Sesunula se z postele pomalu dolů. Křehká schránka, co hledá sama sebe.

čti dál