28/5/2022

Sebeobviňování a Zdeněk Adamec. Dvojnásobná porce Handkeho v režii Dušana D. Pařízka

Příběh Zdeňka Adamce není typicky český. A kromě toho není aktuální. Nebyl ani svého času. A ke Zdeňkovu příběhu nevznikl žádný film, přinejmenším žádný hraný film, a už vůbec ne žádný z kategorie „podle skutečné události“. Dušan Pařízek se po letech vrátil na českou divadelní scénu. Divadlo Na zábradlí, Pařízek a Handke. Co víc chceš.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Repríza Dejvic a Divadlo Na zábradlí poprvé - Divadelní flora den sedmý

  

  Po úspěšné pondělní inscenaci Vražda krále Gonzaka jsem fotografoval i reprízu. Tentokrát z jiného úhlu, ze zákulisí. Vrcholem večera však bylo moje milované Zábradlí a adaptace Bergmanových Person. Autorskou inscenaci Jana Mikuláška provázely peripetie od začátku a musela být stažena z repertoáru záhy po uvedení, kvůli nedořešeným autorským právům. Divadlo Na zábradlí je získalo necelý týden před uvedením na Divadelní Floře. Festivalové diváky čekaly reprízy ještě ve středu a ve čtvrtek.

  čti dál


• Když se Maďarka a Finka potkají spolu v sauně

  

  Potkají se Maďarka a Finka v sauně… Tohle není nový evropský vtip, ale výzkumný projekt středoevropanky a seveřanky, které spojuje sklony k depresím, chlastání, ale i dvě naprosto nesrozumitelné ugrofinské řeči. Long time no see! je ale hlavně vtipná taneční inscenace o společných kořenech a izolaci, sociálních podobnostech a rozdílech. Skvělá jízda performerek Beatrix Simkó a Jenny Jalonen si okamžitě získala celý vyprodaný olomoucký S-klub.

  čti dál


• Když sjetý medvěd netrefí do iglú...

  

  Docela by mě zajímalo, jak zní původní texty finské autorky Rosy Liksom, které jako první v Česku zincenovalo pražské Divadlo Na zábradlí. Smršť nekorektních skečů vzájemně provázaných do sebe byla včera jednoduše skvělá. Zábradlí je moje srdeční záležitost a přiznávám svůj nekritický pohled na režii Jana Mikuláška, kterého jsem si oblíbil už za jeho bezručácké éry v Ostravě. Včerejší inscenace měla po děkovačce krásný dovětek v podobě pětatřicetiminutové dohry, která zůstala původně ve škrtu. A nakonec došlo i na klasickou skupinovou šatnovku.

  čti dál


• Kouř Tomáše Vorla a Lumíra Tučka a zrození jednoho fenoménu

  

  Není mnoho filmů, které by mě ovlivnily, ale vzpomínám na jeden zásadní. Už nevím, kdo z osvícených pedagogů to vymyslel. Možná naše dějepisářka paní Lautnerová, kdo ví. Tehdy v kině Petra Bezruče se něco zlomilo. Kamenný most Tomáše Vorla na mě tehdy zapůsobilo jako zjevení. Otevřel mi cestu k celé Pražské pětce a k Vorlově celovečerní prvotině Kouř. A já věděl, že to s mojí nalajnovanou informatickou kariérou nebude tak žhavé.

  čti dál