Suburban blues

Vzpomínám na první polibek kdesi v průchodu mezi bloky panelových sídlišť. Bylo to u schodů s rezivým zábradlím. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se vybavit něco ze vzpomínek. Možná ta zeď, která je pořád stejně odporně šedá. Stejně vybledlá, jako první lásky, co jsi rozehrál v dopisech v hodinách fyziky. První lásky co vzplanuly ve školních lavicích, první holky, co se dokázaly rozbrečet na povel, uměly krásně dojímat, stejně jako milovat jen jeden den. Protože kdo ví, co přinese zítřek. Co bylo včera, přece neplatí.

Hlavu mám schovanou pod černou kapucí. Ukrývám tvář před deštěm, možná sám před sebou a ztrácím se ve spleti uliček a chodníků, které v noci vždycky fascinují svojí prázdnotou. Něco uvnitř mě svírá, utahuje vnitřnosti ostnatým drátem, jehož hřebíky se s každým krokem zarývají do svědomí. Víc. Hlouběji. Je to bolest, co cítím nebo snad osvobození? Znamení, že ještě dýchám, signál, že krev dál proudí shnilým tělem?

V noci řeka vypadá nebezpečně a tajemně. Vody sotva po kolena, ale za stovky let tím korytem proteklo zatraceně hodně vody. Jak bych na ni koukal před padesáti lety, když přehrady Šance i Morávka byly ještě na papírech? Byla míň svázaná? Byla divoká, jako proud z vodovodního kohoutku než se rozplyne ve vaně panelákové koupelny ve čtvrtém patře. Jednou se tam probudil oblečený. Tehdy po prvním srazu. když jsme si na chvíli zkoušeli hrát, že starosti nejsou a že gympl zmrazí naše životy až do smrti. Stojím a opírám se o zábradlí. Řeka hučí do noci, pod nohama teče. Lávka se houpe, jako zaoceánský parník, jenž dává poslední naději ztroskotancům, co hledají zaslíbený život kdesi na druhé straně zeměkoule. Šeptám hezká slova do tmy a je mi vážně dobře.

Červená svěla u vlakového přejezdu září do noci. Zvuk signálního zařízení se nese ulicemi jako kostelní zvon a připomíná, že město žije i v noci. Alespoň se to tak zdá. Čekám, až přejede vlak. V tuto dobu bývá poloprázdný, kola zachrastí o železné koleje a mizí v zatáčce nad Slezanem. Chvíli ho pozoruji, než nadobro zmizí a mizím taky. Hned první doleva, až na konec, tam kde Potoční ústí do Těšínské. Ulice, kterou kdosi před lety přeříznul odpornou dálnící. Bože co to bylo za nápad. Jako by někdo chtěl vytrhat poslední zbytky kořenů, které tohle město ještě mělo. Dát poslední ránu, bez milosti a lítosti. Tahle ulice má zvláštní magii. Najdeš tam domy schované, které mají ve fasádách ukryté osudy staré snad jako město samo. Když se zastavíš a zavřeš oči, cítíš to. Už tehdy jsem to vnímal.

Stojím v dešti. Prší. Proudy vody crčí a jsem v nich sám. Možná poslední podzimní déšť. Třeba za pár dní všechno přykryje sníh. Vzpomínky, které mě poslední dobou tak pronásledují, se utiší a já budu dál bloudit předměstím a hledat sám sebe.