21/12/2010
Temný Priessnitz v BIO OKU
Hloučky lidí postávaly před kinem Oko. Název, který můžeš číst pozpátku a furt dává smysl. Rozumíš mu, stejně jako rozumíš Priessnitz, když je pochopíš skrz na skrz. Bylo pár minut po sedmé a dnešní večer patří všem citlivým. Kousek Prahy se na chvíli stane krajem, kde sníh odchází až v květnu. Místem, kde jsou rozbité křížové cesty, pole plné kamenů a mlha co se táhne od Pradědu až po masiv Králického Sněžníku. Priessnitz jsou jinde, dospěli, ale sudetské kořeny, v lesích tam kdesi nad Kramerkou se přece neztrácí.
Celé to odstartoval dokument Prouza & Priessnitz od režiséra Davida Ondříčka. Dvacet let staré vzpomínky na začátky, kdy tyto dvě moravské kapely měly svět u nohou. Historický záznam vykouzlil krásnou nostalgickou náladu. Pak přišlo intro a Alois Nebel na plátně. Přeplněný sál vyrazil směrem k pódiu. Hned ze startu V parku. Bělá nebo Staříč? Jako bych seděl ve Smetanových sadech v Jeseníku a taky vzpomínal. Tahle věc ve mě vyvolává bilancování. Asi tím, že to zní jako starý Priessnitz.
Začátek se nesl v duchu poslednho Sterea. Po Freiwaldau je to pro mě asi nejkompaktnější deska, ucelená od muziky až po obal. Výborný zvuk dvorního Dušana Neuwerta, projekce poskládaná ze střípků připravovaného filmu Alois Nebel jednoduše naplňuje až po okraj. Pak přišla řada na starší věci. Zpívám si texty, dojímám se, jako by mi bylo patnáct. Tančnice, Nébel, Jeremiáš. „…je podzim, konec sezóny…“
Bylo to krásný. V přívalu módního osmdesátkovýho osmibitovýho popu vyčnívá Priessnitz na hudební scéně jako monument vysoko do mraků. Hudba, i texty, který mají hloubku. Má to historii, vývoj a obrovský přesah. Prostě tomu věříš.
- V parku
- Jan
- Střepy
- Stereo
- Jezero
- Larisa
- Hvězda
- Tanečnice
- Malej Chlapec
- Nebel
- Rybičky
- Jeremiáš
- Nebaví
- Dotkni
- Ráno
- Děláže
- Království
- Nebolí
- Jaro
- Sny
- Pojď
- Mimosezóna
- Kdo ví
- Sluníčko