Deník · 20.7.2018
Na Colours prší častěji než v textech kapely Priessnitz
Kdysi mi kamarád Lukáš, bubeník z kapely Fvtvre říkal zajímavý postřeh. Na každé desce Priessnitz musí alespoň v jedné písničce pršet. Na Colours musí pršet pokaždé. Včera taky pár kapek spadlo. I zajímavé hudby padalo dost. Třeba Hurray For The Riff Raff se skvělou zpěvačkou, co si léčí komplexy ze svých portorikánských kořenů. Drive Stage se v úvodních tónech transformovala na pódium v Bang Bang Bar Davida Lynche někde poblíž Twin Peaks.
Pak rychlý přesun na hodného dědečka Uhlíře, který spolu s revivalovou metalovou kapelou z Hlučína nadšenému davu odvyprávěl, co se líbí dětem. Kytaroví Kensington byli taky fajn, WWW tradičně výborní. Tři, čtyři, pět… Jacob Banks jako převtělený Seal. Kaleo trochu uspávali, zato temně popová (kdo proboha vymýšlí ty škatulky?) Aurora představila skvělý set. Hodně se tancovalo a kroutilo. Že by nová Austra? Přeběh na Janka Ester Ledeckého, kde se Proklínalo, poměřovali se Krátcí ptáci, Žíznilo se jako v Americe a mobily přestárlých posluchačů svítily do tmy jako jejich zapalovače zamlada. Na konec Mura Masa, který podle PR textu umí všechno, ale mám pocit, že si jeho písničky u táboráku nezahrajete.
Takové byly čtvrteční Colours of Ostrava. Den druhý. Co přinese pátek?
