Deník · 13.11.2018
Tlumené paprsky si hledají cestu skrze škvíry v šedavé peřině a jako střelky kompasu dávají tvé cestě směr. V místech, kde se z širokých lánů zvedá Vysočina vzhůru k nebesům a roviny se mění ve zvlněné horizonty, se krajina nikdy neomrzí. Viděl jsi ji mnohokrát ve všech ročních období a vždycky se k ní rád vracíš. Na podzim bývá smutná, jako tvoje duše někdy bývá.
13.6.2018
Paprsky žhavého jarního slunce pomalu rozehřívají ospalou zimní půdu, ze které se zvedá mlha jako pára nad obřím hrncem napěchovaného travou a tlejícím listí. Sněhová kola se ti rozpouští před očima, když stoupáš po s...
Číst záznam26.3.2019
Vstoupíš do ní. Dotkneš se, zlehka osaháš, zastavíš a chvíli jen koukáš. Oči si brzy zvyknou. Ve smutném kraji zimy poblíž polských hranic, kde se stopy původních obyvatel občas zjevují jako siluety v bezčasí. Bloudí...
Číst záznam11.7.2018
Když se vydáš pěšinou podél starého mostu, dorazíš k chrámu vystavěného na půdorysu pěticípé hvězdy. Vstoupíš jedním z pěti vchodů a ocitneš se před pěti oltáři. Pět hvězd kolem hlavy mučedníka Johánka a jeho jazyk na...
Číst záznam10.12.2020
Z Polska letí dobré zprávy. Získal jsem 2. místo v soutěži Śląska Fotografia Prasowa za fragment z mého cyklu Příběh krajiny, který shodou okolností vyšel před několika dny knižně. No hezky se to sešlo. Mám radost.
Číst záznam
