11/7/2018

Hvězdy, čísla a jeden jazyk

Když se vydáš pěšinou podél starého mostu, dorazíš k chrámu vystavěného na půdorysu pěticípé hvězdy. Vstoupíš jedním z pěti vchodů a ocitneš se před pěti oltáři. Pět hvězd kolem hlavy mučedníka Johánka a jeho jazyk nad hlavou v nebeské kupoli mezi plameny původní deseticípé hvězdy. Opat žďárského kláštera cisterciáků Václav Vejmluva a stavitel Jan Blažej Santini Aichel vystavěli svatostánek plný skrytých symbolů.

„Čísla jsou projev boží moudrosti v našem světě, přístupná poznání lidského ducha.“
(sv. Augustin)

Dvanáctka symbolizuje úplnost. Dvanáct měsíců v roce dvanáct hodin a dvanáct apoštolů, Dvanáctka spojuje čísla 3 a 4. Trojka je číslem nebeským od nejsvětější trojice, tři strany má rovnostranný trojúhelník. Čtyřka je přisouzena člověku a zemi. Čtyři světové strany, čtvero ročních období, čtyři živly: oheň, voda, vzduch, země.

 

Podle legendy byl Jan Nepomucký zpovědník královny Žofie, manželky Václava IV.  Žárlivý Václav chtěl znát tajemství své ženy a proto Jana Nepomuckého zajal a mučil jej. Ten jako správný zpovědník nic neprozradil, avšak za své mlčení zaplatil svým životem. Byl umučen, svázán a svržen do Vltavy, aby král zakryl svůj zločin. V řece nezůstal dlouho. Po dvou týdnech vytáhli rybáři poblíž Anežského kláštera bezvládné mužské tělo. Kolem hlavy zemřelého svítilo pět hvězd. Říká se, že to bylo kvůli pěti ranám Ježíše Krista. Nebo také, že se jedná o symboliku pěti písmen latinského tacui (mlčel jsem). 

 

Jan Nepomucký byl pochován v kostele sv. Kříže a při exhumaci v osmnáctém století byl v jeho lebce údajně nalezen neporušený jazyk. Proto také některá okna mají tvar jazyka. Ty ve tvaru biskupské mitry odkazují na stavebníka opata Václava Vejmluvu a sférický rovnostranný trojúhelník symbolizuje Nejsvětější Trojici.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Začátek a konec je propojený do nekonečné smyčky

  

  Začátek a konec je propojený do nekonečné smyčky. Pozoruješ slunce, jak se sklání za horizont, aby za několik hodin opět vystoupalo na oblohu. Krajina se smrskne do několika geometrických rovin a stoletý strom, jako jediný svědek tohoto každodenního koloběhu, rozevírá své větve v žlutooranžové řece z rozžhaveného železa.

  čti dál


• Tajemný hrad Pernštejn

  

  O středověkém hradu Pernštejn mi vždycky vykládal děda, když jsem v létě přijel do Lysic na prázdniny. Matně vzpomínám, jak jsem dokázal hodiny sedět a poslouchat jeho poutavé vyprávění. Znal všechna zákoutí a tajné místnosti, které mě tehdy ohromně fascinovaly. Vykládal tajemné příběhy o nejstarší části hradu – obytné věži Barborce, která ještě dnes vyčnívá z hromady hradního paláce, jenž jí časem obklopil. Taky o hladomorně a padacích mostech, co jsem pak druhý den stavěl na pískovišti za domem. 

  čti dál


• Nový rok v zámecké oboře

  

  Záblesk večerního slunce, když škvírou v obloze pátráš v dalekých vesmírech. Na kopci za domem, kam bys kamenem dohodil, jsou důvěrná místa z tvého dětství. Mohutný strom a boží muka stráží křižovatku polních cest a často bývaly cílem tvých výletů. Chvíli postojíš a pak zmizíš směrem k zámecké oboře, ve které se kdysi proháněli daňci. Krásný zámek, Dubští a můj praděda, který v zahradě opravoval kašnu.

  čti dál


• Podzimní Vysočinou

  

  Tlumené paprsky si hledají cestu skrze škvíry v šedavé peřině a jako střelky kompasu dávají tvé cestě směr. V místech, kde se z širokých lánů zvedá Vysočina vzhůru k nebesům a roviny se mění ve zvlněné horizonty, se krajina nikdy neomrzí. Viděl jsi ji mnohokrát ve všech ročních období a vždycky se k ní rád vracíš. Na podzim bývá smutná, jako tvoje duše někdy bývá.

  čti dál