Nad hladinou ženy - Klauzurní práce Institutu tvůrčí fotografie

Hladina obvykle označuje volný povrch kapaliny. V přeneseném významu však toto označení může být použito i pro označení určité hranice. Tolik stručné encyklopedické heslo. Nastínění snáře je celkem jiné: hladina odděluje vědomou náplň mysli od podvědomí a všech jeho funkcí; obsah skrývající se pod hladinou lze zjistit jedině stažením pozornosti ze světa a jejím otočením do vlastního nitra. Ale samozřejmě i fotografie má svou hladinu. Tedy především ryze technickou „hladinu osvětlení“.

Výběr z volné tvorby tří fotografek a tří fotografů se jistě nesoustředil na lékařskou vědou podmíněný průzkum hladiny estrogenů v ženském těle, ale spíše vymezuje hranici, která ukazuje zjevné (aniž by to skryté tak docela zamrzlo pod hladinou). Jako kurátor jsem hledal okamžik nádechu, okamžik, který má (nebo teprve nachází) svou důležitost.

Studentské klauzurní práce Institutu tvůrčí fotografie v bakalářském studiu bývají velice živým proudem různých pokusů, objevů – a samozřejmě i omylů – kterými se posluchači postupně prodírají k samostatné tvorbě. Zamítl jsem standardní způsob různorodého výběru pedagogy nejlépe hodnocených prací . Potenciál několika desítek autorů může být (když se objeví více pramínků směřujících k jednomu soutoku) také výzvou. V letošním roce jsem se proto soustředil právě k tomuto tématickému slévání. Vybráni byli kromě domácích fotografů (jeden je dokonce z blízkého okolí) rovněž autoři z Polska a Slovenska.

Podrobné zkoumání mikrosvěta osobního i rodinného prostoru Evy Malúšové mě zaujalo již v loňském výběru z klauzurních prací, který jsem rovněž sestavil. Autorka se pohybuje v oblasti velmi subjektivní autentičnosti. Ve své starší tvorbě v souboru s ostrým vymezením časové linky Z jednoho dne zkoumá předměty a situace vlastního těla uprostřed věcí. Nahlíží na jejich fungování a reflektuje situaci individuálního, spontánního a původního „Já“ v totalitě prostoru ve vícefázovém čase. Právě možnost prostupování různými časovými vrstvami je jednou z důležitých vlastností, jež nás pravděpodobně na médiu fotografie rozhodující měrou přitahuje. Také v současné obrazové eseji fotografka zůstává uprostřed mikrosvěta mladé ženy, ale tentokrát obrací svou pozornost na okamžiky nepatrných názvuků probouzení nového života v těhotenství své sestry.

Podobnou tématikou se zabývá rovněž Julie Štybnarová, jejíž pohled v bezprostředním prožitku vlastního mateřství je mnohem přímočařejší. Autorka zvolila jednoduché triptychy portrétů mladých žen v naznačeném (a charakterizujícím) jednolitém prostředí. Úvodní fotografie ukazuje žádoucí ženu (možná jen krátce po zázraku početí), další obraz panó je proměnou ženy v budoucí matku a třetí snímek je portrétem matky s dítětem. V precizní stylizaci se autorka inspiruje v aktuálních trendech módní fotografie, které hlavně v poslední dekádě celosvětově pronikají se značnou razancí do volné tvorby.

Konceptuální propojování obrazů (ale hlavně časových vrstev) volila Renata Štěpařová, zkoumající v konfrontaci osobní fetiše žen střední generace. Staví tak vedle sebe jejich svatební snímky s novým portrétem minulé nevěsty po letech v uchovávaných svatebních šatech. Další životní osudy těchto žen jsou velice různorodé, lemují je rozchody, návraty, konflikty láska a dokonce i smrt. Ale tyto zcela konkrétní životní příběhy a osudy nechává autorka k domýšlení samotnému diváku.

Slovenský fotograf Lukáš Cetera se ve svém souboru Nedelné úniky soustředil do drobnokresby dlouhodobého vztahu muže a ženy. Jednotlivé fotografie postupně skládají z jednotlivostí „rodinných momentek“ vizuálních příběhy, které prezentují partnery do jisté míry izolované v pracovní rutině a vždy znovu se pokoušející o obnovení své „malé planety“. Cetera k tomu poznamenává: „S M. sme už spolu 10 rokov. Žijeme v prenajatom byte vo veľkomeste. Cez týždeň pracujeme, M. je vyťažená v práci viac, možno aj preto vždy túži vypadnúť z centra niekam preč. „Low cost“ lety na predĺžený víkend, periférie veľkomesta… Niekedy je zložité zladiť predstavy o perfektne strávenom víkende. Snažím sa prispôsobiť, snažíme sa byť spolu. Autenticky prežívať seba…“

Polák Konrad Dwornik nachází intimitu v životním provozem samovzniklých prostorů a prostůrků – kuchyní, koupelen, ložnic, přístěnků či pracoven. Konfrontuje zde charakterizující svět předmětů v nalezených zátiších s portrétem jejich obyvatelky. Rovněž Dwornikovu práci jsem již dříve zařadil do minulého výběru. Tehdy šlo o podobný princip záznamu (ačkoliv ze zcela jiného prostředí). Fotograf dokumentoval privátní, ale svobodný a volný svět obyvatel squatů v Amsterdamu. Snímky konfrontovaly situace jednotlivých postupně přicházejících i odcházejících obyvatel a prolínání jejich osudů.

Vskutku „domácí“ autor Lukáš Horký se ve velmi promyšlené obrazové eseji pokusil v náznacích detailů, v útržcích pohledů, fragmentů prostoru v konfrontaci s přímočarými písemnými deníkovými záznamy ukázat sklaplou past mentální anorexie. Autorovi se na malé ploše daří neklouzat po povrchu dnes obecně známých pravd a časopisecky memorovaných pouček, ale zaznamenává něco docela jiného. Gesto, místo a především prchavý pocit mimo stereotypní povrch nemoci.

Alchymisté věří, že na černé hladině se objeví trpělivému hledajícímu nejprve hvězda, jež je velkým znamením Díla. Jako fotografové jsme skromnější – ale, CO KDYBY – NĚKDY – PŘECE?

1.1. 2009 © Aleš Kuneš