27/6/2019

Otisk do zvětralého skaliska

Skrz mohutná mračna občas pronikne paprsek a rozsvítí stromy podél břehů. Rozhlížíš se ze strany na stranu a překvapuje tě ohromná síla přírody, která se teď rychle stupňuje s každým dnem. Přemýšlíš, kolik energie je ukryto v listech a kořenech stromů. Pod nohama ti burácí nespoutaný živel. Jsi kousek za městem a přitom uprostřed ráje. Na hladině se vlní ostré světlo a dráždí oči třpytivými odlesky. Za chvíli sešplháme do koryta divoké Morávky. Slunce vtiskne naše siluety do zvětralého skaliska, jako vrtkavý důkaz existence v tomhle krásném kraji pod Beskydami.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Podzimní Vysočinou

  

  Tlumené paprsky si hledají cestu skrze škvíry v šedavé peřině a jako střelky kompasu dávají tvé cestě směr. V místech, kde se z širokých lánů zvedá Vysočina vzhůru k nebesům a roviny se mění ve zvlněné horizonty, se krajina nikdy neomrzí. Viděl jsi ji mnohokrát ve všech ročních období a vždycky se k ní rád vracíš. Na podzim bývá smutná, jako tvoje duše někdy bývá.

  čti dál


• Jarní tání

  

  A tak se vydáš přes zaváté bílé pláně až k lesní pěšině, která tě klikatou soutěskou dovede pod mohutná skaliska. Spatříš dunící živel, nekonečný padající proud, jenž tě osloví svojí nezkrotností a divokostí. Koukáš na ohromnou energii, co pohání život i v té největší zimě. Taky myslíš na své srdce, často opevněné a zamrzlé, které když roztaje, tak má sílu toho největšího vodopádu. Musel jsi dojít až sem, abys to pochopil. Za pár dní přijde jaro, ale uvnitř tebe začalo už dnes.

  čti dál


• Zjizvenou krajinou

  

  Stopy důlní činnosti pomalu zahlazuje vegetace. Zbytky rozbořených zdí a základů budov zarůstají. Podél cesty se vine jako nekonečný had oprýskané teplovodní potrubí. Plazí se směrem k sídlišti v místech, kde stávala zástavba původní Karviné. Pomalu se stmívá a krajina působí sklíčeně. Torzo dolu Barbora jako vzpomínka na zašlou hornickou slávu, rozpadající se kulturní dům, schody z bývalého autobusového stanoviště visící ve vzduchoprázdnu nebo starý opuštěný evangelický hřbitov. Duch místa tě volá… 

  čti dál


• Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři

  

  Vstoupíš do ní. Dotkneš se, zlehka osaháš, zastavíš a chvíli jen koukáš. Oči si brzy zvyknou. Ve smutném kraji zimy poblíž polských hranic, kde se stopy původních obyvatel občas zjevují jako siluety v bezčasí. Bloudí loukami a hledají své kořeny, po válce násilně přeťaté v rámci kolektivní viny. Za léta se tady kocháš dalekými výhledy, ale teď je tvůj pohled chycený do nepropustné sítě vodní clony. Pak se rozejdeš. Pomalými kroky vykročíš do prázdnoty. Zjeví se maják s prsty vztyčenými k nebi. Jediný pevný bod v nekonečném bílém moři.

  čti dál