30/6/2018

V náručí nejkrásnějších krajin

A tak jsi došel až sem, do kraje pohnuté minulosti. Vlak tady zabloudí jen občas v letních měsících a tak už jen opuštěné nádraží připomíná dávno zmizelý život. Vydal ses podél stromů úzkou pěšinou až na samou hranici pole. Slunce zapadá za obzor a prudce se opírá do žlutavých klasů a stromů a jejich stín tím neúměrně protahuje.

Natahuješ svoji ruku vysoko nad hlavu. Jako bys chtěl zkrotit světelné paprsky a schovat si je do dlaně, dřív než se setmí. Na večer tady bývá klid. Na svých toulkách moc lidí nepotkáváš. Když se blížíš k hustému křoví, zpomalíš. Našlapuješ opatrně. Prodíráš se větvemi a sestupuješ po skalním zlomu až na okraj strže. Dole vidíš překrásné jezero do kterého se za chvíli ponoříš a v náručí nejkrásnějších krajin se rozloučíš s posledním červnovým večerem.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Opuštěným údolím

  

  Na horách roztál sníh. Avšak potoky jsou vyschlé a přehrada zůstává hluboko pod svým dlouhodobým jarním normálem. Vypadá to na teplotně nadprůměrné jaro a tropické léto. Procházíš opuštěným údolím podél původního koryta řeky a uvažuješ, kolik vody tady bude v červenci.

  čti dál


• V zapomenutém kostele na konci světa

  

  V zapomenutém kostele na konci světa jsme se jedno červnové odpoledne potkali. Celý den pršelo a venku se místo léta ukázal podzim. Půjčili jsme si klíč a večer jsme se do kostela potichu vrátili. Uvnitř byl klid, jenom vítr profukoval škvírami. Z lustrů padalo slabé světlo. Tak akorát, aby nerušilo atmosféru. Sem tam cvakla závěrka fotoaparátu, ale jen tak mimochodem. Ten den přeci o fotky vůbec nešlo.

  čti dál


• Jarní tání

  

  A tak se vydáš přes zaváté bílé pláně až k lesní pěšině, která tě klikatou soutěskou dovede pod mohutná skaliska. Spatříš dunící živel, nekonečný padající proud, jenž tě osloví svojí nezkrotností a divokostí. Koukáš na ohromnou energii, co pohání život i v té největší zimě. Taky myslíš na své srdce, často opevněné a zamrzlé, které když roztaje, tak má sílu toho největšího vodopádu. Musel jsi dojít až sem, abys to pochopil. Za pár dní přijde jaro, ale uvnitř tebe začalo už dnes.

  čti dál


• Otisk do zvětralého skaliska

  

  Skrz mohutná mračna občas pronikne paprsek a rozsvítí stromy podél břehů. Rozhlížíš se ze strany na stranu a překvapuje tě ohromná síla přírody, která se teď rychle stupňuje s každým dnem. Přemýšlíš, kolik energie je ukryto v listech a kořenech stromů. Pod nohama ti burácí nespoutaný živel. Jsi kousek za městem a přitom uprostřed ráje. Na hladině se vlní ostré světlo a dráždí oči třpytivými odlesky. Za chvíli sešplháme do koryta divoké Morávky. Slunce vtiskne naše siluety do zvětralého skaliska, jako vrtkavý důkaz existence v tomhle krásném kraji pod Beskydami.

  čti dál