22/7/2019

Fenomenální závěr v ZAZ a The Cure. Colours of Ostrava, den čtvrtý

V sobotu přijel soukromý zemědělec i s Českou televizí. Tradičně jdu pozdě, spěchám na AM Stage, abych něco neprošvihl a zamával mamince do kamery. Udýchaný vytahuji foťák a koukám, jak na pódiu skáče nějaký týpek, hecuje lidi ať jdou blíž a pouští si k tomu z PC muziku. Začal jsem fotit. Furt něco blekotal a odpočítával. Po patnácti minutách jsem pomalu odcházel, že mám hotovo. V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí, že to asi nebude pěstitel paprik a broskví z Jižní moravy, kakaový muž Cocoman. 

Byl to jeho DJ. Mistr v kloboučku se zjevil vzápětí a vzal si sebou nějakého kámoše. Zpívalomluvili furt o zahradničení, jako tráva a tak a lidi na rozdíl ode mě očividně nadšení. Na rovinu pro mě jedno z nejzbytečnějších vystoupení celých Colours. Zlatí šamani s bubnem a jiné finty z lesa. 

Přesunul jsem se do Reflex stanu na besedu s Petrem Prokopem z Voso5. Hezké povídání, kdyby ho furt nerušili svým křikem ty dva zahradníci z AM stage. Mezi tím se na hlavní scéně nachystali Bratři Piercovci. Původně buskeři – pouliční umělci, vedle kterých nechceš sedět v hospodě, protože neustále do něčeho klepají a dělají rachot. Ale byli nakonec fajn, skromní, živelní a uvěřitelní. Zůstal jsem celý koncert. Jejich kolegové z Austrálie Gang Of Youths byla taková klasická kytarovka a tak jsem se přesunul na CS stage na Berta a kámoše. Bert není úplný blázen, jen tak vypadá, když v jeho nejslavnějším hitu Plody moří hraje sólo na rybu. Tenhle klenot jsem bohužel nestihl. Spěchal jsem na ZAZ. Byla opět skvělá, podmanila si Ostravu od prvních tónů a mě bavila taky moc.

 

Cory Henry & The Funk Apostles mi připomínali Living Colour. Výbušné a docela fajn rokenrol, ale po chvíli jsem se šel uklidnit za Emou Brabcovou a reunion kapely Khoiba. Ema je jedna z našich nejlepších a taky nedoceněných zpěvaček. Před The Cure ideální předskokan. Dal jsem si jedno pivo a mazal na hlavní hvězdy letošních barev, o kterých se rozepisuji tady. Koncert úžasný, skvělý a inspirativní, budu z něj těžit ještě dlouho.

 

V euforii z The Cure jsem vyfotil Xaviera Rudda, jak troubí do dřeva i tančící rozpovídanou Rosalíu a mazal domů. Bylo to krásný, bylo toho dost. 44,6 km v nohách za čtyři dny. Mizím někam k vodě. Tak zas za rok.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Čtvrtek na Colours byl pro mě tak trochu ve znamení hudebních návratů

  

  S muzikou a fotografií to u mě vážně začalo tak zhruba ve stejnou dobu. Kdesi na přelomu milénia jsem začal intenzivně fotit a hrát s Downbelow. Tehdy vyrostlo několik nových kytarovek a já mohl pozvolně přejít od grunge k progresivnějším směrům. Tenkrát jsem to bral jako smysluplnou odpověď na rozlet elektronické taneční scény, která mi k srdci nepřirostla nikdy.  Zasáhli mě mimo jiné Interpol, Arctic Monkeys, Franz Ferdinand a The Killers. Poslední dva zmiňovaní zástupci se těsně po sobě ukázali včera na Colours a zbylý čtvrteční line-up zůstává tedy logicky v pozadí.

  čti dál


• Kafka band a puchýře velké jak Amerika

  

  Poslední den Colours of Ostrava. Nohy nachodily kilometry a zdobí je obrovské puchýře. Trmácím se přes celý areál, začátek stejně asi nestihnu. Unavené tělo se vidí už v posteli, zahrabané v peřině. Foťák uklizený někde v koutě a hlavně neslyšet žádnou muziku, alespoň týden. Čtvrtý den festivalu si vybírá svou daň. Energie už dávno žádná. Ale na koncert Kafka bandu jsem se přece jenom těšil. Světlo na konci tunelu, které ještě udržuje při životě. Projekt kolem Jaromíra Švejdíka a Jaroslava Rudiše sleduji od prvopočátku, když jsem dělal grafiku k jejich prvnímu albu Das Schloss. 

  čti dál


• Hlavně se v letošních Colours neutopit

  

  A taky nezešílet! Dalo by se podotknout. Užívám poslední klidné chvíle v divočině, ponořený v řece až po krk. Za několik hodin sbalím foťáky a vyrážím. Po dvouletém Covidovém spánku se s fesťákáma zase roztrhnul pytel. Sotva skončily ty divadelní, rozjely se hudební a s nimi i všudypřítomné koncentrované hromady lidí. Docela jsem si odvyknul.

  čti dál


• Demlovo Zapomenuté světlo

  

  Začala nová divadelní sezóna. Návštěvy potemnělých sálů, jevištních zákulisí a hereckých šaten. Moje první zastávka byla v Ostravě u Bezručů, kde jsem fotografoval Zapomenuté světlo, první titul z nového předplatného 2018 / 2019. Tragická próza Jakuba Demla vyšla roku 1934. Díky kontroverznímu obsahu byla většina nákladu zkonfiskována a teprve až po cenzorském zásahu směl Deml knihu distribuovat.

  čti dál