Severní Morava je tvrdý a těžký kraj, velmi fotogenický, říká fotograf z Beskyd

Ačkoli se vás na to ptali určitě už mnozí, tak je třeba zeptat se znovu: Jak jste se dostal k focení a co vás přivedlo k profesi fotografa?

Během studií na brněnské informatice jsem našel ve skříni starý fotoaparát po dědovi. Mé první negativy vznikly tedy až po dvacítce, do té doby jsem byl fotografováním nepolíben. Poté se vše zlomilo. Z informatiky se stal koníček a naopak z focení zaměstnání. Svůj první negativ mám dodnes schovaný včetně popisu technických detailů ke každému snímku.

Vaše aktuální výstava Příběh krajiny je netypická tím, že nevystavujete vyumělkované fotky zachycené klasickým fotoaparátem. Představujete koncept, kdy fotografie z mobilu, které postupně vznikaly během vašich toulek krajinou, doplňujete krátkými deníkovými záznamy. Jak vznikl nápad této výstavy?

Projekt se v mé hlavě zrodil někdy v roce 2017 v Jeseníkách. Jeho prapůvod sahá ale daleko do minulosti. Na Institutu tvůrčí fotografie, během přednášek krajinářské fotografie, nám pedagog Jan Pohribný často vštěpoval, že není nutné v krajině za každou cenu pořídit fotografii. Je důležité v krajině být. Od té doby se snažím přírodu především vnímat. Netahám s sebou těžký foťák. Mám jen svůj mobil a myšlenky, které mě v tu chvíli napadají. Takže fotka na mobil a krátký text. Nic víc. Dělal jsem to vlastně hlavně kvůli sobě takový obrazový deník. Snímky jsem začal publikovat na facebooku a Instagramu, kde postupně získávaly u mých fanoušků velkou oblibu. Výstava měla premiéru vloni na jaře v Olomouci a v pozměněné podobě se představila později v Ostravě, a teď doputovala do mého domovského Frýdku-Místku.

Myslíte si, že fotka z mobilu může být stejně hodnotná jako fotka, která byla pořízena profi fotoaparátem?

Určitě. Je to věčná otázka dvou věcí formy a obsahu. Forma je to, jakým způsobem zpracujete obsah. Forma může být fotografie, obraz nebo třeba text. Důležitější je však obsah. Je skoro jedno, jakým způsobem obsah zpracujete. Stěžejní je nápad, myšlenka. Způsob zpracování je až sekundární. Je
třeba jen vybrat vhodný spojující a komunikační kanál, aby bylo dílo srozumitelné. I na malý mobilní telefon můžeme zaznamenat velké věci.

Máte za sebou nějaký další projekt, který byste označil tematicky za důležitý nebo autentický?

Můj první soubor se týkal problematiky mentální anorexie a bulimie. Ve spolupráci s centrem Anabell a zdravotním ústavem se sídlem v Brně, jsem v roce 2006 v rámci osvětového týdne pro mentální anorexii a bulimii pořídil sérii snímků, které měly vystihnout problematiku těchto onemocnění. Začal jsem fotografovat v ateliéru torza těl, jako symbol pokřiveného ideálu krásy. Později jsem se přesunul do nemocnice, kde jsem dokumentoval holky v metabolickém rozvratu na hranici života a smrti. Vznikl tak syrový a temný záznam, na svou dobu docela šokující. Fotografie dodnes putují po školách jako osvětový i výukový materiál, za což jsem moc rád.

Od roku 2008 fotím také černobílý projekt Moje město, který je věnován Frýdku-Místku. Je to subjektivní dokument o tom, jak se mění město, ve kterém žiji, ale ve kterém jsem se nenarodil. Své kořeny mám na Vysočině a v Jeseníkách, odkud pocházejí rodiče a do Frýdku-Místku se přistěhovali po vysoké škole za prací. Focení tohoto cyklu je vlastně taková terapie a pomocník při jejich marném hledání ve městě, ve kterém jsem prožil skoro celý život.

Fotografie je aktuálně velmi rozšířeným koníčkem, za což mohou i rozvinuté technologie a dostupnost techniky všem. Co byste doporučil těm, kteří to s focením myslí opravdu vážně?

Spousta lidí řeší v dnešní době techniku, ale mnohem důležitější je téma. Už jsem to tady zmiňoval. Člověk si musí najít vhodné téma a správnou formu realizace. Nejlepší je zvolit si něco blízkého kolem sebe, něco, co dobře znám a k čemu mám vztah. Ty zásadní věci se většinou dějí v našem bezprostředním okolí.

A myslíte si, že v době, kdy je dostupnost fotografické techniky tak velká, může ještě mezi fotografy vzniknout něco nového, čím se daný člověk prosadí, zaujme a případně uživí?

Francouzský malíř Paul Delaroche prý po vynálezu fotografie zvolal: „Ode dneška je malířství mrtvé!“ Což se samozřejmě nestalo. Jen fotografie nahradila řemeslnou činnost malířů, když na zakázku malovali podobizny. Začali hledat nové formy a vznikla moderna.

V dnešní době už nepotřebujete klasického fotografa. Kvalitní snímek si pořídíte docela snadno sama. Dřív bylo nutné znát řemeslo, dnes skoro všechno zvládne technika. Člověk, který se chce živit fotkou to má docela těžké. Musí si hlavně najít svoji cestu, být osobitý a originální. Musí trochu rozumět marketingu a mít celkově přesah do různých oborů. Kvalitní dílo si ale své diváky vždycky najde.

Studujete doktorát na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste v budoucnu na svou dráhu připravoval další mladé fotografy?

V minulosti jsem už učil. Přednášel jsem na Mendelově univerzitě v Brně a výuce jsem se rovněž věnoval na Univerzitě třetího věku. Ale jenom učit bych asi nechtěl. Ideální je najít vhodný kompromis mezi výukou a komerční prací. Svoboda je v tomto oboru moc důležitá.

Je Moravskoslezský kraj pro profesionála fotograficky zajímavý a inspirativní?

Fotograficky zajímavé může být každé místo. Severní Morava je tvrdý a těžký kraj, a tím pádem je velmi fotogenický. Stopy těžkého průmyslu v krajině mizí jen pozvolna, pohnutá minulost se odráží v charakteru lidí. To je pro dokumentárního fotografa ideální prostředí.

Kdybyste si měl právě v tomto kraji vybrat jedno téma, jež budete fotit, které by to bylo?

Fascinuje mě proměna krajin v důsledku hornictví. Pozůstatky těžby jsou znát i na Frýdecko-Místecku, ale mnohem více na Karvinsku. Fotografuji místa, kde stála stará Karviná, hledám fragmenty z doby, kdy se tam ještě žilo. Útlumem těžby se mění spousta věcí a já cítím, že by se tento přerod měl zaznamenat.

A kdybyste si měl vybrat jedno jediné téma, které byste měl fotit obecně, byly by jím krajiny, nebo naopak něco úplně jiného?

V současnosti mě baví dokument. Zajímá mě otázka času a pomíjivosti. Lákají mě ateliérové portréty, které stále odkládám, ale jednou na ně určitě přijde čas. Také stále častěji kombinuji video a fotku, jdu napříč médii. Pro folklorní soubory například vytvářím k živým vystoupením projekce. Snažím se věci posouvat novým směrem. To mě teď docela naplňuje.

Pokud máte fotit člověka, na co se u této fotky nejvíce zaměřujete na to, aby bylo skutečně poznat, jaký ten člověk je, nebo naopak spíše na technickou správnost?

Techniku v tomto případě vůbec neřeším. Spíš než fotograf, jsem víc psycholog. Snažím se člověka poznat, mluvit s ním, abych mohl jeho charakter zachytit. Lidi nikterak nestylizuji, snažím se využívat přirozeného prostředí a místa, která jsou pro portrétovaného blízká. Jsou však někdy zakázky, třeba plakáty, kdy je stylizace naopak nutná. Zajímá mě osobnost člověka. Jsem takový přemýšlející typ.

A jsou ti zachycení lidé obvykle spokojeni s výsledkem?

Většinou ano, protože často moji práci znají a obvykle vědí, co dělám. Svobodná tvorba je skvělá. Člověk není ničím svázaný, což se projevuje i v práci na zakázku. 

Máte mezi svými tisíci nafocených snímků nějaký, na který jste nejen pyšný, ale máte k němu srdcový vztah? Pokud ano, co se na něm odehrává?

Spíše než jeden snímek, mě zajímá celek soubor. Asi projekt o Frýdku-Místku, který teď pomalu uzavírám a připravuji knihu. Jde o spojení krajinářské fotky nebo třeba subjektivního dokumentu. Často jsem bloudil po Starých Hamrech v Beskydech a zaznamenával proměny přehrady Šance. Během let bylo zajímavé pozorovat, jak se přehrada mění v různých ročních obdobích. Když je hladina nízko, vylézají základy starých domů nebo se objeví most, normálně spící dva metry pod hladinou. Jsem také rád, že se mi podařilo zachytit život v posledních měsících fungování textilky Slezan. V mých projektech hraje důležitou roli čas. Když se dívám zpětně do svých starých fotek, překvapuje mě, jak moc je naše doba rychlá a kolik se toho změnilo. Zaznamenávám věci, které pomalu mizí.

  --- 

Přepis rozhovoru s Gabrielou Stašovou pro Denik.cz.