13/11/2021

Tísnivé údolí - blízko hranic vizí Alana Turinga

Teoretický model výpočetního stroje z roku 1936 jako hlavní aktér utopické vize režiséra Stefana Kaegiho v inscenaci Tísnivé údolí. Uprostřed potemnělého sálu sedí robot – dvojník spisovatele Thomase Melleho a vede zvláštní monolog. Co dělá člověka člověkem, kde je hranice lidské existence a kdy naše rozhodování převezme umělá inteligence? Divadelní přesah přednášek formálních jazyků a automatů nebo lekce z teoretické informatiky pro širokou veřejnost.

Čti dál:

Mezní stav krajiny v hotelu Palace

Dokumentární inscenace o otravě krajiny a řádném hospodáři zasazená do vyprázdněných prostor hotelu Palace. Několik zastavení a zpovědí založených na rozhovorech s entomology, filosofy, včelaři a bojovníky v kůrovcové kauze. Bzučení hmyzu uprostřed chátrajícího objektu a ve vzduchu visí spousta otázek.

čti dál
Živelní mušketýři z Mnichova si podmanili Moravské divadlo v Olomouci

Čtveřice mušketýrů z Residenz Theater Mnichov si získala srdce olomouckého publika. Všichni za jednoho jeden za všechny se symbolicky neslo Moravským divadlem na závěr volebního víkendu. Po dlouhých odkladech odstartovala 24. Divadelní Flora. Dokonce jsem si užil několik vteřin slávy, když mě herci vytáhli ze zákulisí rovnou na pódium. Mrkněte na report z inscenace Die Drei Musketiere.

čti dál
Studená a deštivá Olomouc - Divadelní flora den první

Uběhlo to rychle. Ani jsem nestačil dotřídit fotky z loňska a začíná nová Divadelní Flora. Letos třiadvacátá. Auto jsem nechal na konviktu a pádil dolů do Moravského divadla. Studená a deštivá Olomouc působila docela nevlídně, dlažební kostky klouzaly cestou dolů na náměstí. O úvodní inscenaci se postaral drážďanský Staatsschauspiel Dresden s inscenací 9 Tage Wache (9 dní vzhůru). Expresivně a mistrně zpracované téma sebedestruktivní drogové závislosti. Chvíli jsem fotil hlavní scénu, ale záhy jsem se stejně ztratil v zákulisí. Tam to mám rád…

čti dál
Když sjetý medvěd netrefí do iglú...

Docela by mě zajímalo, jak zní původní texty finské autorky Rosy Liksom, které jako první v Česku zincenovalo pražské Divadlo Na zábradlí. Smršť nekorektních skečů vzájemně provázaných do sebe byla včera jednoduše skvělá. Zábradlí je moje srdeční záležitost a přiznávám svůj nekritický pohled na režii Jana Mikuláška, kterého jsem si oblíbil už za jeho bezručácké éry v Ostravě. Včerejší inscenace měla po děkovačce krásný dovětek v podobě pětatřicetiminutové dohry, která zůstala původně ve škrtu. A nakonec došlo i na klasickou skupinovou šatnovku.

čti dál