14/7/2022
Co jste hasiči, co jste včera na Colours dělali?
Přiznávám. Do některých věcí se musím nutit. A taky poslední dobou nemám rád změny. Během dvouleté kulturní pomlky jsem si zvyknul na klidnější způsob žití, když bylo víc času na sebe a vlastní fotografické projekty, které dřív spaly. Po uvolnění restrikcí se s festivaly roztrhnul pytel. Jako by všichni chtěli dohnat dva roky covidového spánku. Akce na akci, nejlépe v jeden den tři. Proto jsem chvíli váhal, jestli opět naskočit do rozjetého kolotoče. Jsem nakonec rád, že jsem kývnul a fotím Colours i letos.
V sobotu mě čeká vernisáž ve Starém Městě pod Sněžníkem. Závěr festivalu tedy vynechávám. „Ale i tak to bude intenzivní a výživné,“ říkal jsem si, když jsem vpochodoval ve středu do areálu, opáskovný už z úterka a nově v barefoot obuvi. V roce 2018 žabky, 2019 odpružená treková podrážka, takže za dva ročníky to máme puchýře versus zdravá noha 2:0. Pak si řekneme, jestli bude letos do třetice hattrick.
Jako první vystartovali Surealistas. Trumpety, bubínky, ságofony, Argentinci a Italové. Na pódiu jich bylo jako karibských myší. Hudba ideální pro vlnící se batikované biomatky, ke kterým marně hledám klíč. Prostě takové správné World Colours Music áááántré. O slavnostní zahájení na vedlejší stage se postarali Cirk La Putyka s hromadou akrobatů, doprovázených živou kapelou, o které jsem si mylně myslel, že se jmenuje Bazzookas. S foťákem jsem cvakal jako blázen, že mi málem nestačila karta. Až když jsem propotil dvoje trenky plné festivalových konfet, naskočili ti praví. No jo no. Podcenění festivalových rešerší si vybírá svou daň.
Ještě před koncem – mimochodem povedeného – setu dreadatého muže jsem vyrazil do SUper stage Slezské univerzity na konzultaci své doktorské práce na Institutu tvůrčí fotografie, kde zrovna přednášel můj školitel doc. Jiří Siostrzonek, Ph.D. na téma proč je nutné pít. Prohodili jsme pár slov a vracel jsem se zpátky na hlavní pódia. Měl jsem však raději zůstat na akademické půdě a opít se. Sam Ryder je mix dvou hudební legend. Stálice českého muzikálového nebe Kamila Stříkavky a jeho neméně významného kolegy – zpěváka Freddie Mercuryho, když ještě poslouchal Abbu. Skoro vyhrál Eurovizi a začínal na revivalech. To by se v Česku mohlo líbit. Jeho fotku z koncertu tady zatím nemám, protože čekám, až mi ji pan umělec se svým týmem autorizuje.
Chuť jsem si spravil na Modest Mouse. Nečím mi připomínali Afghan Whigs. A nebylo to věkem. Byli docela taneční, kytaroví a prostě skvělí. „Díky za každou kytarovku, která vydržela a ještě hraje,“ posteskli jsme si v zákulisí s Filipem Košťálkem – dramaturgem Colours. Vydržel jsem až do konce.
Rychlý přeběh vedle na Meduzu. Že kytarové kapely mají své techniky, kteří jim těsně před setem kontrolují kabely, zapojení, naladění kytar, aby nedošlo k nechtěnému trapasu hned ze startu, jsem věděl. Ale že to mají i DJs jsem zjistil poprvé včera. I pan Meduza měl technika, který zkusil, jestli se mu nezadřel čudlík na controlleru k Abletonu. Publikum dole se razantně omladilo. Holčičky točily na telefon a výskaly, nejvíc na vykradené melodie Eurythmics. Sweet dreams are made of this.
Před hlavní hvězdou dne jsem ještě stihl Fatoumatu Diawaru. Další zástupce World Colours Music, jenom o světadíl dál. Kritici tomu říkají Afropop. Když jsem viděl specifický projev zpěvačky tak se nedivím, že před focením chtěla podepsat smlovu kvůli zveřejnění fotek.
Jedenadvaceti pilotům se musím dodatečně omluvit. Moc jsem je neznal, rádio neposlouchám. Spoléhal jsem tedy na Apple Music a stáhnul do auta jejich poslední desku. Zaškatulkoval jsem si je jako náctiletou partu a zavrhl je. Nicméně po zhlédnutí jejich skvělé show se biju do hlavy a od rána pátrám po souvislostech a jak to jako všechno kluci myslí. Mimochodem trumpetovým sólem: Co jste hasiči, co jste dělali si získali srdce celých Colours. Pro mě obrovské příjemné překvapení prvního dne.
Cestou domů se tradičně ptám: „Kdo ví, s čím přijde zítřek.”
