Po úspěšné pondělní inscenaci Vražda krále Gonzaka jsem fotografoval i reprízu. Tentokrát z jiného úhlu, ze zákulisí. Vrcholem večera však bylo moje milované Zábradlí a adaptace Bergmanových Person. Autorskou inscenaci Jana Mikuláška provázely peripetie od začátku a musela být stažena z repertoáru záhy po uvedení, kvůli nedořešeným autorským právům. Divadlo Na zábradlí je získalo necelý týden před uvedením na Divadelní Floře. Festivalové diváky čekaly reprízy ještě ve středu a ve čtvrtek.

Třetí den se počasí na chvíli umoudřilo a já musel bohužel odjet domů. Hráli jsme poslední basketbalový zápas sezóny s Třincem a v sobotu nás čekal s Downbelow soukromý koncert pro terapeutickou skupinu Renarkon. Takový malý festival pod širým nebem v zapomenutém kraji v podhůří Beskyd. Byli jsme v plné sestavě, včetně Petra Kružíka, který nás teď na kytaru doprovází na pódiu docela často. Jednodenní divadelní pauza přišla vhod, ale divadla jsem se tak docela nezbavil.

V hlavě stále rezonuje včerejší výborné drážďanské divadlo a jejich inscenace 9 dní vzhůru. Flora má letos dnů 12 a všechno probíhá zrychleně. Spí se méně, ale dá se to zvládnout docela dobře. Tělo si na divadelní režim rychle zvykne. V šapitó dopoledne doznívala ještě debata z minulého dne. Diskutovalo se o drážďanské činohře a taky o směřování Flory. Odpoledne první taneční představení nahoře v Konviktu, pak přesun na balkánskou komedii a jugoslávské vzpomínky do Divadla Hudby.