-
-
9/5/2019
Kafka band a puchýře velké jak Amerika
zobraz celý textPoslední den Colours of Ostrava. Nohy nachodily kilometry a zdobí je obrovské puchýře. Trmácím se přes celý areál, začátek stejně asi nestihnu. Unavené tělo se vidí už v posteli, zahrabané v peřině. Foťák uklizený někde v koutě a hlavně neslyšet žádnou muziku, alespoň týden. Čtvrtý den festivalu si vybírá svou daň. Energie už dávno žádná. Ale na koncert Kafka bandu jsem se přece jenom těšil. Světlo na konci tunelu, které ještě udržuje při životě. Projekt kolem Jaromíra Švejdíka a Jaroslava Rudiše sleduji od prvopočátku, když jsem dělal grafiku k jejich prvnímu albu Das Schloss.
-
8/5/2019
Nad jesenickými loukami už visí jaro
zobraz celý textZ cárů šedavé mlhy vystupují siluety jesenických kopců. Vzpřímené stromy vzdorují poryvům větru. Jejich větve se kymácí ze strany na stranu a několik tenkých lístků se koupe ve zbytcích sněhu. Procházíš posmutnělou krajinou a rozrytá hnědá hlína se ti lepí na boty. Cestou dolů tě překvapí vločky sněhu. Sypou se z mraků a pomalu se snáší na mohutné balvany pokryté mechem a červeným tlejícím listím, které se zapomnělo ještě od podzimu. Ze země je cítit chlad, ale ve vzduchu už visí jaro.
-
18/4/2019
Dvě violoncellistky a plakát na jeden jarní koncert
zobraz celý textHezky se to sešlo. Je první jarní den. Slunce svítí, ale trošku ještě mrazí. Procházím lokace na odpolední focení. Louka, kterou brzy přetne dálnice, lavičky u jezera, které fotím v každém ročním období. Moje oblíbená a dobře známá místa. Jaro mám spojené s výlety a krajinou, která se po zimě probouzí. Je trošku temná a bezbarvá a tím pádem i fotogenická a ideální pro černobílý film. Dneska bude přeci jenom barevnější. Rozzáří ji dvě violoncellistky ze Symfonického orchestru a trochu toho jara snad dostaneme i na plakát.
-
15/4/2019
Mlhavé jarní dny
zobraz celý textMlha se vznáší nad obzorem. Odráží se od špiček stromů a krajinu nechá dnes studenou a rozmazanou. Vzduch je ostrý jako břitva, obloha nízká a tmavá. Tak to tady po zimě chodí. Za velkým stromem uhneš z lesní cesty doleva přímo do náruče smrkového lesa. Půda je měkká, nasycená vodou a lepí se na boty. Jdeš po paměti, sníh před tebou ustupuje a ztrácí se v mělkých kalužích, které přeskakuješ jako zajíc. Míříš do opuštěné zátoky, kterou jsi objevil teprve před několika týdny.
Instagram – aktuálně



