20/3/2018
Jaro
Za pár hodin dosáhne slunce rovinu zemského rovníku. Nastane rovnodennost a astronomické jaro. Tvoje ledy ale už přece roztály a v tento mrazivý den ti srdce hřeje jako rozžhavené slunce.
Čti dál:
-
-
Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe
čti dál
Kousek od silnice, uprostřed lesa stojí zatopený lom. Dávno se v něm netěží. Teď v podvečer je tu klid. Jen ptáci a šustění stromů. Přírodní kulisa v nádherném přírodním divadle. Procházíš podél břehu, kroky tlumí spadané jehličí a udusaná hlína. Kličkuješ mezi kořeny a pak se posadíš na kámen a jenom mlčky koukáš. Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe a prasklinu zalil křišťálově čistou vodou. Slunce se usadí do větví a tvé tělo zmizí v mracích rozmazaných po hladině.
-
Hvězdy, čísla a jeden jazyk
čti dál
Když se vydáš pěšinou podél starého mostu, dorazíš k chrámu vystavěného na půdorysu pěticípé hvězdy. Vstoupíš jedním z pěti vchodů a ocitneš se před pěti oltáři. Pět hvězd kolem hlavy mučedníka Johánka a jeho jazyk nad hlavou v nebeské kupoli mezi plameny původní deseticípé hvězdy. Opat žďárského kláštera cisterciáků Václav Vejmluva a stavitel Jan Blažej Santini Aichel vystavěli svatostánek plný skrytých symbolů.
-
Tajemný hrad Pernštejn
čti dál
O středověkém hradu Pernštejn mi vždycky vykládal děda, když jsem v létě přijel do Lysic na prázdniny. Matně vzpomínám, jak jsem dokázal hodiny sedět a poslouchat jeho poutavé vyprávění. Znal všechna zákoutí a tajné místnosti, které mě tehdy ohromně fascinovaly. Vykládal tajemné příběhy o nejstarší části hradu – obytné věži Barborce, která ještě dnes vyčnívá z hromady hradního paláce, jenž jí časem obklopil. Taky o hladomorně a padacích mostech, co jsem pak druhý den stavěl na pískovišti za domem.
-
Jarní tání
čti dál
A tak se vydáš přes zaváté bílé pláně až k lesní pěšině, která tě klikatou soutěskou dovede pod mohutná skaliska. Spatříš dunící živel, nekonečný padající proud, jenž tě osloví svojí nezkrotností a divokostí. Koukáš na ohromnou energii, co pohání život i v té největší zimě. Taky myslíš na své srdce, často opevněné a zamrzlé, které když roztaje, tak má sílu toho největšího vodopádu. Musel jsi dojít až sem, abys to pochopil. Za pár dní přijde jaro, ale uvnitř tebe začalo už dnes.