27/8/2018

Slunce už tolik nehřeje

Celé léto ses toulal krajinou svého srdce. Vítr tě unášel po kamenitých cestách, co se zvedají z hlubokých jesenických údolí, aby na svém konci ve výšinách protnuly modravé nebe. Sledoval jsi nekonečné horizonty, utíkal před deštěm, máčel nohy v kalužích, potocích nebo starých zatopených lomech. Pozoroval jsi světlo, jak se v koloběhu dne mění a prostupuje okolím. 

Ale teď už se s létem pomalu loučíš. Slunce už tolik nehřeje. Zapadá dřív. Schovává se za dešťové mraky a barví oblohu do oranžova. Ještě pár kroků, než se vyšplháš na skalní masív a rozhlédneš se do dálky. Přízemní starosti jsi nechal kdysi dole. Tady nahoře na těžké věci není místo.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• Jaro

  

  Za pár hodin dosáhne slunce rovinu zemského rovníku. Nastane rovnodennost a astronomické jaro. Tvoje ledy ale už přece roztály a v tento mrazivý den ti srdce hřeje jako rozžhavené slunce.

  čti dál


• Mlhavé jarní dny

  

  Mlha se vznáší nad obzorem. Odráží se od špiček stromů a krajinu nechá dnes studenou a rozmazanou. Vzduch je ostrý jako břitva, obloha nízká a tmavá. Tak to tady po zimě chodí. Za velkým stromem uhneš z lesní cesty doleva přímo do náruče smrkového lesa. Půda je měkká, nasycená vodou a lepí se na boty. Jdeš po paměti, sníh před tebou ustupuje a ztrácí se v mělkých kalužích, které přeskakuješ jako zajíc. Míříš do opuštěné zátoky, kterou jsi objevil teprve před několika týdny.

  čti dál


• Podzim v podhůří Jeseníků

  

  Špičky příkrých břehů se topí ve žhavých podzimních paprscích. Siluety stromů se odráží na skále před před tebou a na sklonku dne se pomalu zvedají vzhůru ke hvězdám. Celý podzim jsi sem chodil pozorovat krajinu. Hleděl jsi na větrem ošlehané břízy, jak se na nich z posledních sil drží zbytky zlatavého listí. Šedavé mraky se proháněly po obloze a zrcadlily svůj obraz na klidné hladině a ty jsi rovnal své roztěkané myšlenky. Teď tu stojíš a cítíš, jak se do propasti vkrádá zima a vyhlížíš první vločky. Zanedlouho ostré rysy skalisek zahladí sníh.

  čti dál


• Jarní tání

  

  A tak se vydáš přes zaváté bílé pláně až k lesní pěšině, která tě klikatou soutěskou dovede pod mohutná skaliska. Spatříš dunící živel, nekonečný padající proud, jenž tě osloví svojí nezkrotností a divokostí. Koukáš na ohromnou energii, co pohání život i v té největší zimě. Taky myslíš na své srdce, často opevněné a zamrzlé, které když roztaje, tak má sílu toho největšího vodopádu. Musel jsi dojít až sem, abys to pochopil. Za pár dní přijde jaro, ale uvnitř tebe začalo už dnes.

  čti dál