11/5/2022

Stefko Hanushevsky představil diktátora. 25. Divadelní Flora slavnostně zahájena.

Kočovný průvodce Stefko Hanushevsky ze Schauspiel Köln, který brázdil Evropu se svým autobusem, konečně dorazil do Olomouce. Během necelé dvouhodinovky, kdy ani na vteřinu nezmizel z jeviště, vystřihl zásadní milníky moderních dějin Rakouska a Německa. Mám ale pocit, že občas trochu kecá… Během slavnostního večera se v Moravském divadle rovněž představila delegace hostů, aby popřála Floře k jubilejním pětadvacátinám. Celý večer uzavřel večírek v šapitó.

Čti dál:

Sebeobviňování a Zdeněk Adamec. Dvojnásobná porce Handkeho v režii Dušana D. Pařízka

Příběh Zdeňka Adamce není typicky český. A kromě toho není aktuální. Nebyl ani svého času. A ke Zdeňkovu příběhu nevznikl žádný film, přinejmenším žádný hraný film, a už vůbec ne žádný z kategorie „podle skutečné události“. Dušan Pařízek se po letech vrátil na českou divadelní scénu. Divadlo Na zábradlí, Pařízek a Handke. Co víc chceš.

čti dál
Mezní stav krajiny v hotelu Palace

Dokumentární inscenace o otravě krajiny a řádném hospodáři zasazená do vyprázdněných prostor hotelu Palace. Několik zastavení a zpovědí založených na rozhovorech s entomology, filosofy, včelaři a bojovníky v kůrovcové kauze. Bzučení hmyzu uprostřed chátrajícího objektu a ve vzduchu visí spousta otázek.

čti dál
Karel Dobrý jako Malý stvořitel ovládl Mozaretum Arcidiecézního muzea

Zdánlivě nepřenositelný site-specific projekt autorského spolku JEDL původně umístěný do prostor staroměstského domu U Minuty – někdejšího bytu Kafkových získal na tři dny azyl v olomouckém Arcidiecézním muzeu. Pětačtyřicet minut více či méně známých kafkovských motivů a narážek ve mně zanechalo silný dojem. Více ve fotogalerii.

čti dál
Když sjetý medvěd netrefí do iglú...

Docela by mě zajímalo, jak zní původní texty finské autorky Rosy Liksom, které jako první v Česku zincenovalo pražské Divadlo Na zábradlí. Smršť nekorektních skečů vzájemně provázaných do sebe byla včera jednoduše skvělá. Zábradlí je moje srdeční záležitost a přiznávám svůj nekritický pohled na režii Jana Mikuláška, kterého jsem si oblíbil už za jeho bezručácké éry v Ostravě. Včerejší inscenace měla po děkovačce krásný dovětek v podobě pětatřicetiminutové dohry, která zůstala původně ve škrtu. A nakonec došlo i na klasickou skupinovou šatnovku.

čti dál