Floex: Spíš mě zajímají příběhy

Od mala hraješ na klarinet. Nelákalo tě někdy, třeba když ti bylo patnáct, šestnáct, si udělat kytarovou kapelu?

Pravda je, že jsem jako teenager poslouchal spíš kytarovky. Nemám takovej ten klasickej příběh lidí, co dělají elektroniku. V mý generaci bylo obvyklé poslouchat Depešáky nebo Kraftwerk a pak se přesunout k čistý elektronický hudbě. Takhle jsem to neměl. Tehdy mi to připadalo statický a chemický a oslovila mě až ta nová vlna elektroniky kolem Warp Records (pozn. red.: nezávislý britský label založený v Sheffieldu v roce 1989 Stevem Beckettem a Robem Mitchellem). Takže ve dvanácti jsem o kytarách asi snil, ale když jsem objevil kouzlo elektroniky a to, že si člověk může dělat věci sám bez kapely a vytvářet si tak svůj vlastní vesmír, tak jsem se na to už neohlížel.

Když poslouchám tvoji současnou muziku, jsou to pro mě plochy, které vznikají vrstvením smyček. Prostě si to po koncertě nezazpíváš. Na rozdíl od již zmiňovaných Depeche Mode, tam je linka docela jasná a můžeš si ji zahrát na kytaru nebo třeba i klarinet.

Moje cesta souvisí hodně s hledáním mezi akustickým zvukem, který mi dává jakousi hloubku, organičnost, nepředvídatelnost anebo taky historii. Třeba my lidé máme podle mě piano v sobě nějak geneticky zakódovaný. Ale zajímají mě hlavně ty zvukový vesmíry a vzájemné propojování obou cest – elektronické i akustické. Hudba je v mý hlavě barevnější, s jemnějšíma texturama a aspektama.

Takže tě nezajímá písnička, že bys šel po melodii?

Já dělám instrumentální věci. Hudba je pro mě nejdůležitější. Teď ty věci už vnímám trošku jinak, jdu do větší abstrakce. Vždycky jsem se ale snažil dělat v elektronice spíš hudebnější věci.

Co tvoje vzdělání? Formovalo tě něčím tvoje studium?

Rok jsem byl na FAMU, kde jsem studoval zvuk, a mám za sebou dokončenou Akademii výtvarných umění v ateliéru Nových médií. Ta mě hodně ovlivnila. Naučila mě přemejšlet konceptuálně v souvislosti s experimentální nebo alternativní hudbou. Před absolvováním AVU jsem byl schopnej sednout do studia a dělat něco jen tak. Teď potřebuju mít dopředu daný nějakej plán. To je zásadní změna, kterou se mnou AVU udělala.

S technologickým pokrokem se řemeslo malinko vytrácí. Třeba spousta malířů fotografuje, protože už nemusí umět vyvolávat filmy nebo nastavovat expozici, a tak překračují média. Cítíš to i v muzice? Ovlivňuje tě malba, film?

Inspirace může přijít odkudkoliv. Propojují se věci, které jsou na začátku nezávislé, později se ale spojí a vznikne něco novýho. Hodně jsem pracoval s vizuálnem. V teenegerským věku jsem maloval surrealistické obrazy. Později jsem dělal různé intermediální projekty. Ale dneska jsem se od toho už odklonil. Spíš mě zajímají jakési „hudební příběhy“. Jako bych místo tónů používal slova, z nich tvořil jazyk a vytvářel tím jakýsi svůj unikátní rukopis.

Nemíváš někdy pocit, že ti v „hudebním jazyce“ občas schází slova, že bys rád přeskočil na chvíli třeba jinam?

Jak jsem říkal, studoval jsem Akademii výtvarných umění. Zajímalo mě to. Ale po škole jsem si řekl, že to sice byla výživná etapa, ale teď už chci dělat jenom hudbu. V tom mám největší tah na branku, a je tedy škoda se rozplizávat. Ale stejně i v hudbě dělám různorodé projekty – třeba soundtracky, do toho autorskou tvorbu, ale i multimediální věci. Pořád je to takový širší. Mimochodem, už teď zastávám řadu, dřív samostatných, profesí. Člověk to dnes musí pojmout celkově. A to už je docela velký ranec dovedností – jsi skladatel, producent, zvukovej inženýr, aranžér nebo instrumentalista, co by měl cvičit na nějaký nástroje. Takže teď se snažím pole spíš zužovat.

Máš vedle sebe nějaký tým, který ti dělá zázemí?

Mám managerku. To byla velká změna k lepšímu, když jsme spolu začali spolupracovat. Děláme spolu pár let a hrozně mi to pomohlo. Dřív jsem během koncertování nemohl třeba pracovat na nové desce. Domlouvání a management koncertů zabíraly hodně času a já to nezvládal. Teď jsem schopen delegovat věci mnohem líp a míň se bojím navazovat nové spolupráce.

Dneska jsme viděli kromě Sáry Vondráškové – Never Sol (syntezátory, zpěv) a Jakuba Tenglera (bicí) taky robota Josefa. Hraje přesně podle daných impulsů, nebo je prostor pro nějaké změny v riffech?Josef je víceméně naprogramovaný předem. Jakub mu nahrál part, takže náš robot je vlastně takový Kubův avatar. V tomto živým projektu je to předprogramovaný. Ale Josefa používám i při svých samostatných DJ setech a tam je to naopak čistá improvizace, ovládám ho živě přes sequencer a tak experimentujeme naživo.

Neláká tě kapelu rozšířit o další nástroje?

Naopak. Mě by bavilo kapelu zúžit. Ne, samozřejmě teďka je kapela úplně skvělá a jsem za ni nesmírně rád. Jsme super parta a baví mě, jak fungujeme. Ale chtěl bych v budoucnu zkusit mít i alternativní solo projekt. Je to spíš praktický, protože v téhle sestavě je to docela finančně náročný. Máme navíc zvukaře a VJ. Když chceš hrát v cizině, tak je to produkčně skoro nemožný. A vždycky mě mrzí, že tak musím zahraniční koncerty odvolávat. Sám bych se ale mohl přesouvat klidně letadlem.

Jsme na Divadelní Floře. Co ty a divadlo? Děláš teď na něčem novém?

Zrovna teď končí jeden úplně skvělej projekt, na němž jsem spolupracoval s tanečnicí Terkou Lenerovou. Jmenuje se Nepřestávej a hrávali jsme docela hodně po Evropě. Akorát nás zarazil covid. Teď ale děláme zase něco novýho a na co se moc těším.

Tak třeba to uvidíme na příští Floře. Díky za rozhovor.