Kousek od silnice, uprostřed lesa stojí zatopený lom. Dávno se v něm netěží. Teď v podvečer je tu klid. Jen ptáci a šustění stromů. Přírodní kulisa v nádherném přírodním divadle. Procházíš podél břehu, kroky tlumí spadané jehličí a udusaná hlína. Kličkuješ mezi kořeny a pak se posadíš na kámen a jenom mlčky koukáš. Jako by někdo roztáhl mohutnými pažemi kusy skály od sebe a prasklinu zalil křišťálově čistou vodou. Slunce se usadí do větví a tvé tělo zmizí v mracích rozmazaných po hladině.

O středověkém hradu Pernštejn mi vždycky vykládal děda, když jsem v létě přijel do Lysic na prázdniny. Matně vzpomínám, jak jsem dokázal hodiny sedět a poslouchat jeho poutavé vyprávění. Znal všechna zákoutí a tajné místnosti, které mě tehdy ohromně fascinovaly. Vykládal tajemné příběhy o nejstarší části hradu – obytné věži Barborce, která ještě dnes vyčnívá z hromady hradního paláce, jenž jí časem obklopil. Taky o hladomorně a padacích mostech, co jsem pak druhý den stavěl na pískovišti za domem. 

V sobotu přijel soukromý zemědělec i s Českou televizí. Tradičně jdu pozdě, spěchám na AM Stage, abych něco neprošvihl a zamával mamince do kamery. Udýchaný vytahuji foťák a koukám, jak na pódiu skáče nějaký týpek, hecuje lidi ať jdou blíž a pouští si k tomu z PC muziku. Začal jsem fotit. Furt něco blekotal a odpočítával. Po patnácti minutách jsem pomalu odcházel, že mám hotovo. V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí, že to asi nebude pěstitel paprik a broskví z Jižní moravy, kakaový muž Cocoman.