V půlce koncertu charismatické ZAZ se začalo publikum u pódia trochu měnit. Děvčátka v roztrhaných punčoškách s černými tričky s nápisem „The Cure“ začaly být smutné. Zanedlouho se zjeví jejich modly. Jako bych koukal do zrcadla, když jsem v páté třídě postával před kulturním domem ve Frýdku-Místku, když mě můj otec dovezl na koncert metalového Titanicu. Touha někam se zařadit patří k pozvolnému dospívání a předbíhá rozum v hlavě i dnes. Je neděle, Colours of Ostrava 2019 jsou minulostí a já pátrám nad tím, proč nemůžu včerejší finále dostat z hlavy.

Asi existuje nějaká příručka populárního českého hudebníka, honilo se mi hlavou, když jsem u vstupu na CS Stage míjel Pekáče. Může hrát Kryštof, Mirai, Slza nebo Mandrage, je to úplně jedno. Je to stejné, přes kopírák a podle jasných pravidel. Dej tam teď ukulele a je jedno jestli jsi Pokáč, Pekař nebo třeba včelař… U Miraie šlehaly plameny, výskalo se, hopsalo se a věkový průměr festivalu sražen o další roky. Ben Cristovao versus Mirai na děti remíza. Nahko And Medicine For The People uzdravovali svět a Songs of Kemet mi vytroubili díru do hlavy. 

Můj krokoměr za čtvrteční den naměřil rekordních 15,1 kilometrů. Přebíhal jsem tam a zpátky a dumal nad logikou lidí, kteří frontu na WC postaví tak, že ucpou půlku hlavní trasy. Den zahájila Frýdecko-Místecká klika Slepí Křováci a David Stypka s Bandjeez. Ben Cristovao mluvil o svlékání, což ocenily zejména maminky osmiletých holčiček v první řadě. Jeho vystoupení srazilo věkový průměr návštěvníků celých Colours minimálně o dvacet let. Ječelo se, křičelo se, jako na správném dětském dni.