Žně pro tebe vždycky znamenaly konec prázdnin. Znamení, že se blíží odjezd domů. Letos je všechno nějak posunuté a kombajny vyjely do polí mnohem dřív. Vyrazil jsi do krajiny, abys navštívil svá místa, které jsi zanedbával snad už od velikonoc. Šplháš zarostlou cestou strmým svahem, prodíráš se pichlavým maliním a směřuješ na vrchol kopce.

Květen a červen byly nespavé měsíce. Vrchol sezóny, kdy je nejvíc práce a jede se na sto procent. Každý rok si říkám, že bych měl zvolnit, ale ono se to vždycky nějak zasekne. Ještě k tomu léto začalo letos o měsíc dřív. Člověk má chuť se sbalit a jen tak zbůhdarma vyrazit do krajiny a toulat se. Mraky jsou vysoko, myšlenky utíkají za nimi a kdo se má pak soustředit!

A tak jsi došel až sem, do kraje pohnuté minulosti. Vlak tady zabloudí jen občas v letních měsících a tak už jen opuštěné nádraží připomíná dávno zmizelý život. Vydal ses podél stromů úzkou pěšinou až na samou hranici pole. Slunce zapadá za obzor a prudce se opírá do žlutavých klasů a stromů a jejich stín tím neúměrně protahuje.

Vzpomínám na Vojtěcha Varyše. Člověka, který mě naučil mít rád divadlo. Naše opilecké rozpravy v pět hodin ráno v olomouckých či ostravských pajzlech připadaly všem kolem nás jako nesmyslné bláboly. Přemýšlím nad nimi zrovna teď. když jedu vlakem z Ostravy do Prahy a třídím fotky z letošního festivalu Dream Factory Ostrava.