Slunce se opírá do mraků. Žene je po obloze a svými dlouhými prsty osahává hladinu klidného jezera. Sedíš na břehu a pozoruješ slábnoucí světelný otisk jako v zrcadle. Čekáš, až přijde noc.

Zbytky trávy vykukují zpoza čerstvý sníh, který zasypal kraj pod Králickým Sněžníkem. Pozoruješ, jak smělé stonky prorážejí bílá pole a marně vyhlížejí jaro. Slunce se tady v lednu dlouho na obloze nezdrží. V takovém pološeru je krajina skoro černobílá, zbavená barev vyniká pouze svými liniemi. 

Začátek a konec je propojený do nekonečné smyčky. Pozoruješ slunce, jak se sklání za horizont, aby za několik hodin opět vystoupalo na oblohu. Krajina se smrskne do několika geometrických rovin a stoletý strom, jako jediný svědek tohoto každodenního koloběhu, rozevírá své větve v žlutooranžové řece z rozžhaveného železa.

Jak to asi venku vypadalo, když psal Jakub Jan Ryba českou mši o zvěstování Kristova narození a příchodu pastýřů k jesličkám. Zmrzlé stromy, co se tyčí podél bílých plání nebo dřevěná stavení pod zasněženými kopci. Tahle nějak si představuji krajinu v době jeho života, když v ní křižovali muzikanti z horských beskydských osad. Na zaváté louce poblíž kostela na Borové jsme fotili plakát na Rybovu Vánoční mši.