Jako by ses probudil do snu. Obracíš se k zapadajícím slunci, aby poslední hřejivé paprsky tohoto dne popostrčilo do tvé duše. Tady pod stromy jsi našel své druhé já. A dřív než plíživý stín ukousne kus skály před tebou, spojíte se v jeden celek. Vždyť to přece víš.

Jezero usíná pod zářící oblohou. Siluety kmenů mu bodají svůj stín do prsou a v tuto sváteční chvíli se mnou truchlí nad umírajícím dnem.

Za pár hodin dosáhne slunce rovinu zemského rovníku. Nastane rovnodennost a astronomické jaro. Tvoje ledy ale už přece roztály a v tento mrazivý den ti srdce hřeje jako rozžhavené slunce.

A pak vyjdeš z lesa v místech, kde se na bílé pláni prohání silný vítr. Mává větvemi holých stromů, které se navzájem dotýkají jako ruce milenců. Šedavé závěsy z mraků v tento den ani slunce není sto roztrhnout, aby alespoň malou škvírou zalilo světlem kraj pod divokými horami.