Uvědomuješ si, že stále něčemu nerozumíš. Hledáš dobrodružství a pak se divíš. Zmítají tebou vlastní duševní zvraty. Pachtíš se za poznáním a projdeš světa kraj, abys nakonec zjistil, že to největší tajemno si stejně nosíme každý v sobě.

Svítání ti oči nepoškrábe. Jenom smyje slzy smutných nočních snů. Vyplaví pichlavé krystalky ledu a ty se zas rozhlédneš po mrazivé sněhové peřině v krajině pod horami.

A tak se vydáš přes zaváté bílé pláně až k lesní pěšině, která tě klikatou soutěskou dovede pod mohutná skaliska. Spatříš dunící živel, nekonečný padající proud, jenž tě osloví svojí nezkrotností a divokostí. Koukáš na ohromnou energii, co pohání život i v té největší zimě. Taky myslíš na své srdce, často opevněné a zamrzlé, které když roztaje, tak má sílu toho největšího vodopádu. Musel jsi dojít až sem, abys to pochopil. Za pár dní přijde jaro, ale uvnitř tebe začalo už dnes.

V čem jsme se vznášeli, se teď v husté mraky mění a díru po tobě zasypává mokrý sníh. Jako chladné nebeské slzy, které u nohou mrznou v nekonečný oceán. V samotách zimních Jeseníků tišíš citové erupce a sněhobílá krajina budiž tím nejlepším lékem.