29/12/2018

Zimní Vysočinou

Po sněhu ani památky. Rozhlížíš se kolem sebe a připadá ti, že léto skončilo teprve nedávno. Snad jen mrazivý vítr připomíná prosinec. Zima přijde v lednu, říká se. Někdy stačí vystoupat kousek výš a obzor se ti rázem otevře. Zastavíš se a zahledíš se dolů do údolí. Na každém rozcestí směr necháš na náhodě. Šikminy polí na horizontu očima skládáš jako barevnou mozaiku, když se mohutná clona z mraků pozvolna rozpouští. Zbytky slunečních paprsků svítí na krajinu před tebou. Je podvečer a ty jsi zase na cestě.

• Sdílej tento příspěvek:

Čti dál:



• V náručí nejkrásnějších krajin

  

  A tak jsi došel až sem, do kraje pohnuté minulosti. Vlak tady zabloudí jen občas v letních měsících a tak už jen opuštěné nádraží připomíná dávno zmizelý život. Vydal ses podél stromů úzkou pěšinou až na samou hranici pole. Slunce zapadá za obzor a prudce se opírá do žlutavých klasů a stromů a jejich stín tím neúměrně protahuje.

  čti dál


• Až půjdeš kolem příště, to už bude léto

  

  Paprsky žhavého jarního slunce pomalu rozehřívají ospalou zimní půdu, ze které se zvedá mlha jako pára nad obřím hrncem napěchovaného travou a tlejícím listí. Sněhová kola se ti rozpouští před očima, když stoupáš po staré a zapomenuté pěšině. Našlapuješ lehce, jako bys hladkými chodidly ždímal mech nasáklý ranní rosou a míříš k osamělému stromu na hraně louky.

  čti dál


• Ledové měsíce nového roku

  

  Zlatavé linie vystřelují z břidlicového valu vzhůru k podvečernímu nebi. Mrazivý vítr čeří hladinu zatopeného lomu a nafoukává sypký sníh do závějí. Tvoje stopy brzo zahladí a krajina bude zase čistá jako list papíru. Chodíš sem, abys koloběh ročních období zaznamenával jako do deníku. Slunce se na sklonku dne schovává za mohutnou stěnu, která se prudce zvedá z hlubiny jezera. Je leden. Zamrzlá hladina deformuje odraz skály v ledové tříšti, jako by vrtkavým štětcem nanášel barvu abstraktní malíř. 

  čti dál


• Zjizvenou krajinou

  

  Stopy důlní činnosti pomalu zahlazuje vegetace. Zbytky rozbořených zdí a základů budov zarůstají. Podél cesty se vine jako nekonečný had oprýskané teplovodní potrubí. Plazí se směrem k sídlišti v místech, kde stávala zástavba původní Karviné. Pomalu se stmívá a krajina působí sklíčeně. Torzo dolu Barbora jako vzpomínka na zašlou hornickou slávu, rozpadající se kulturní dům, schody z bývalého autobusového stanoviště visící ve vzduchoprázdnu nebo starý opuštěný evangelický hřbitov. Duch místa tě volá… 

  čti dál