3/4/2019

Ledové měsíce nového roku

Zlatavé linie vystřelují z břidlicového valu vzhůru k podvečernímu nebi. Mrazivý vítr čeří hladinu zatopeného lomu a nafoukává sypký sníh do závějí. Tvoje stopy brzo zahladí a krajina bude zase čistá jako list papíru. Chodíš sem, abys koloběh ročních období zaznamenával jako do deníku. Slunce se na sklonku dne schovává za mohutnou stěnu, která se prudce zvedá z hlubiny jezera. Je leden. Zamrzlá hladina deformuje odraz skály v ledové tříšti, jako by vrtkavým štětcem nanášel barvu abstraktní malíř.

V únoru už sníh ustupuje. Zima slábne a teplých dnů přibývá. Na travnatých stezkách začíná obleva a pod nohama je cítit bláto. Led na jezeře puká, praskliny se táhnou po celé ploše a brzdí až na protější skále. Břehy odrážejí první smělé vlny a vyplavují zbytky tlejícího listí z loňska. Vítr skučí ve větvích, které ještě minule nosily sníh. Zalézá ti do rukávů a studí na kůži. Obloha je plná šedých tahů a světlo skrz prostupuje jen ztěžka. Takhle nějak vypadá smutek. Plný zvláštní melancholie, která tě provází odjakživa. Tohle místo ji má. Víš to. A proto tu vlastně jsi.

Čti dál:

V poryvech podzimního větru

Dny se krátí a hladinu modravého jezera stále častěji čeří poryvy prudkého větru. Prohání se po výšinách a spadané listí točí ve spirále, jako se točí roční období. Ještě nedávno jsi tady vyhlížel léto a teď cítíš jak se do tebe vkrádá podzim. Plíží se pomalu z chladivé půdy a vyhání poslední zbytky léta. Zatěžkané slunce se sklání k zemi stále blíž a ostré hrany břidlicové skály brzo přikryje první sníh. V nekonečném koloběhu sleduješ probuzení i usínání přírody v divokém kraji Jesenického podhůří.

čti dál
Pod vlivem Venuše

Slunce se přiblížilo březnové rovnodennosti. Světla v krajině sice přibývá, ale tady dole se stmívá vždycky dřív. Paprsky osahávají příkrý svah podél cesty, jako by chtěly rozpůlit kus krajiny na dvě roční období. Mrazivou zimu hned za pěšinou střídá barevné předjaří, zmrzlá půda pozvolna taje a hřejivé dny ti jsou každým dnem blíž.

čti dál
Divoké louky v Loukách nad Olší

Z věže opuštěného kostela je překrásný výhled do krajiny. Jako by ses díval nebeským okem do panenského ráje. Ani se nechce zdát, že tady kdysi stály domy. Divoká vegetace prostupuje mezi starými silnicemi, které už nikam nevedou a končí v propadlinách zaplněných spodní vodou. Staré ovocné stromy lemují rozpraskané asfaltové spojnice, jako jediní svědci hranic bývalých lidských sídel. Život se vytratil díky hlubinné těžbě, která nadobro přetrhala kořeny místních obyvatel.

čti dál
Začátek a konec je propojený do nekonečné smyčky

Začátek a konec je propojený do nekonečné smyčky. Pozoruješ slunce, jak se sklání za horizont, aby za několik hodin opět vystoupalo na oblohu. Krajina se smrskne do několika geometrických rovin a stoletý strom, jako jediný svědek tohoto každodenního koloběhu, rozevírá své větve v žlutooranžové řece z rozžhaveného železa.

čti dál