19/7/2022

Umí ledový muž Wim Hof hrát na kytaru líp, než LP?

Třetí den na Colours se začaly ozývat záda. Letos jsem do brašny pro jistotu ještě přibral analogový panoramatický foťák, aby toho nebylo málo. Tahat skoro dvacet kilo na rameni tři dny po areálu se na zádech projeví. Pod tou tíhou všech bolestí světa jsem se v pátek kroutil už od brzkých odpoledních hodin tak, že by mi nepomohl ani fyzioterapeutický zásah Štěpána Hebíka aka 7krát3. Ten na víkend opustil svoji českobudějovickou ordinaci, cestou naložil Vladimíra 518 a jeli kázat na Colours jaký to je, když si večer do stanu ke své holce přivedeš ještě druhou holku. Kam na to ti umělci chodí… To ale Štěpán nemohl vědět, že by se už stejně nevlezla, protože by ve stanu číhal vykuk Wim Hof. Ten byl na Colours v pátek prostě všude.

7krát3 udělal díru do české kotliny písničkou Tygrovanej sprej. Režisér videoklipu se asi inspiroval tím příběhem ze stanu. Děj je velice podobný, jenom místo stanu tam má sporťák a druhou holku zastupuje Jiří Korn. 7krát3 hraje golf a jede k němu kopretina v golfovém vozítku. Poté se spolu objeví vedle sebe ve sportovním autě. Jirka Korn to sleduje ve svářečských brýlích z povzdálí, ale po střihu sedí v autě s nimi. Jaký to je, když si večer do auta ke své holce přivedeš Jirku Korna?

Na druhém pódiu se mezi tím chystali polští Mesajah. Chvíli to šlo, ale reggae je furt dokola a nedá se to podle mě vydržet víc jak patnáct minut. Tak jsem se po chvíli vypařil do VIP zóny rovnat záda. Po pomalé regeneraci rychlý návrat na Liberty stage. Sons Of The East jsou sice folkaři, ale naštěstí žádní Nedvědi. Docela to rozjeli a slušně bavili lidi a jsem rád, že z Austrálie už neznám jenom Midnight Oil.

Za to vedle se pod dvěma deštníky tulili dva uspávači hadů Kings Of Convenience. Ti by svým setem uložili ke spánku i hyperaktivního ledového muže Wima Hofa. Jako mají to v popisku, že i ticho může být hlasité. Dokonce se hlásí k Simonovi a Gardfunkelovi. Ale myslím že by potřebovali trochu proplesknout a hlavně přibrat bubeníka a basáka. Šel jsem raději do Gongu na Vosto5ku a Tři tygry. Na Liberty Stage měl za chvíli začít podle anotace afropunkový kněz lapající deštivé zvuky z pralesních vesmírů. To mě okamžitě přesvědčilo zůstat v Gongu a dorazit až na konec setu jenom kvůli fotce. Nakonec Lova Lova nebyl úplně špatný. Ale stačilo asi těch posledních 5 minut. Lítal po pódiu jako splašený a furt něco brblal.

Pak pípla apka na mobilu, že se před hlavní večerní hvězdou LP chystá překvapení. Uf, ano… Šlo o mimořádné vystoupení ledového muže Wima Hofa. Pro neznalé to je takový severský mix McGyvera a Foresta Gumpa, který v Česku nedávno odstartoval otužovací šílenství. Šel jsem se tedy mrknout a děly se věci. Po jeho exhibici končím s koupáním ve studené vodě a do našeho potoka na chalupě dávám přímotop, protože otužování má asi vážné následky na lidský rozum. Přišel na pódium, dostal cenu a normální člověk by poděkoval a odešel. Nicméně pan Hof si celou akci vyložil jako pokračování svého dopoledního vystoupení v rámci Meltingpointu. Skoro dvacet minut tam jel agitku, která nudila už po třech minutách. Když se zdálo, že odchází, vždycky se rychle vrátil. Nešel prostě sestřelit. Jednou tancoval, poté udělal šňůru a rozštěp a nakonec sebral zpěvačce LP v zákulisí kytaru a špacíroval si to přes pódium, aby zahrál nějakou stupidní písničku. LP byla vytočená tak, že se nejspíš vydala na nedaleké nádraží Ostrava-střed, že sere na Colours a jede domů.

Díky Bohu se Wima podařilo vypískat a po krátkém zpoždění zaviněném psychickou resuscitací LP (asi v tom má prsty terapeut 7krát3), se konečně začalo hrát. Set to byl standardní, navíc mi tahle muzika moc neříká. Tak jsem to po třech písních zabalil a šel na desátý Birell. Vrátil jsem se až na konec, kdy pořadatelé avizovali speciální show dronů nalevo od pódia. Poslušně jsem se zařadil do davu a zvedl hlavu vzhůru. Bohužel tam stál strom, který afričtí šamani z lesa asi nestihli pokácet. Kdo ví, jestli vůbec letos na Colours nějací přijeli. Na pódiích nebyli tentokrát naštěstí moc vidět.

Závěr patřil R&B hvězdě Joelu Culpepperovi a vikingům Wardruna. První jmenovaný je takový moderní Seal a předvedl docela dobře zprodukovaný mix soulu, funku a R&B. Ti druzí napravili reputaci letos málo zastoupených šamanů a jiných fint z lesa a ve stejně podivných kostýmech a nástrojích, tentokrát v severském duchu, bručeli hrdelním zpěvem až do pozdních nočních hodin. SCARR jsem už nezvládl a zmizel tak domů. V sobotu mě čekala vernisáž v Sudetech, takže to byl můj poslední den Colours. Tak třeba zase za rok…

15/7/2022

Čtvrtek na Colours byl pro mě tak trochu ve znamení hudebních návratů

S muzikou a fotografií to u mě vážně začalo tak zhruba ve stejnou dobu. Kdesi na přelomu milénia jsem začal intenzivně fotit a hrát s Downbelow. Tehdy vyrostlo několik nových kytarovek a já mohl pozvolně přejít od grunge k progresivnějším směrům. Tenkrát jsem to bral jako smysluplnou odpověď na rozlet elektronické taneční scény, která mi k srdci nepřirostla nikdy. Zasáhli mě mimo jiné Interpol, Arctic Monkeys, Franz Ferdinand a The Killers. Poslední dva zmiňovaní zástupci se těsně po sobě ukázali včera na Colours a zbylý čtvrteční line-up zůstává tedy logicky v pozadí.

Do areálu jsem vplul akorát v polovině Kapitána Dema. Na živo trochu nuda. A hlavně proč mají tendenci překračovat délku vystoupení jenom české kapely? Z projektů Jiřího Buriana mě baví víc Republic Of Two nebo dávná Toi-Toiková legenda Southpaw. Vedle jsem nemohl vynechat kámoše Jirku Krhuta se Štěpánem Kozubem, vycházející hvězdy ostravské scény. Měli natřískáno. Princess Nokia bych zařadil do škatulky Kapitán demo. Oba model DJ pouštěč a zpěvák mluvič. Akorát teda na Nokii se líp koukalo. Phoebe Bridges nechápu, stejně jako jejich cílovku. Ale je fakt, že i my jsme byli mladí…

Franz Ferdinad samozřejmě pecka. Pravý rokenrol a hlavě jsem jejich celý playlist znal nazpaměť. Fakt skvělé. Ke konci jsem si odběhl do Gongu na Hiromi. Pod hvězdným stropem bývalého plynojemu jsem zíral, co je možné zahrát na klavír. Pokud je tohle moderní fúze jazzu a klasiky, tak začnu tyhle mé neprobádané hudební směry brát vážně. Voice of Baceprot je úplně zbytečná kapela. Normální Hidžáb revival. Holky jsou mladé, chápu. Ale co to dělá na druhé hlavní scéně? Rage Against the Machine si pořadatelé pozvat nemůžou, protože by jim Zack znárodnil festival a při tom ještě udělal nějakou revoluci. Ale Beastie Boys zahraje líp frýdecká kapela ze ZUŠky. Nejzajímavější zajímavostí na jejich vystoupení bylo asi to, že baskytaristka byla menší než její baskytara.

No a na závěr samozřejmě The Killers. Americká kapela, která ze začátku své kariéry hrála tak, jako by byla britská kapela. Tím si mě získali. Nové věci jsou už trochu moc popík, nicméně i ty zněly na živo překvapivě rockově. Sice celý koncert pršelo jako v textech Priessnitz, ale bez deště by to přece nebyly pravé Colours!

14/7/2022

Co jste hasiči, co jste včera na Colours dělali?

Přiznávám. Do některých věcí se musím nutit. A taky poslední dobou nemám rád změny. Během dvouleté kulturní pomlky jsem si zvyknul na klidnější způsob žití, když bylo víc času na sebe a vlastní fotografické projekty, které dřív spaly. Po uvolnění restrikcí se s festivaly roztrhnul pytel. Jako by všichni chtěli dohnat dva roky covidového spánku. Akce na akci, nejlépe v jeden den tři. Proto jsem chvíli váhal, jestli opět naskočit do rozjetého kolotoče. Jsem nakonec rád, že jsem kývnul a fotím Colours i letos.

V sobotu mě čeká vernisáž ve Starém Městě pod Sněžníkem. Závěr festivalu tedy vynechávám. „Ale i tak to bude intenzivní a výživné,“ říkal jsem si, když jsem vpochodoval ve středu do areálu, opáskovný už z úterka a nově v barefoot obuvi. V roce 2018 žabky, 2019 odpružená treková podrážka, takže za dva ročníky to máme puchýře versus zdravá noha 2:0. Pak si řekneme, jestli bude letos do třetice hattrick.

Jako první vystartovali Surealistas. Trumpety, bubínky, ságofony, Argentinci a Italové. Na pódiu jich bylo jako karibských myší. Hudba ideální pro vlnící se batikované biomatky, ke kterým marně hledám klíč. Prostě takové správné World Colours Music áááántré. O slavnostní zahájení na vedlejší stage se postarali Cirk La Putyka s hromadou akrobatů, doprovázených živou kapelou, o které jsem si mylně myslel, že se jmenuje Bazzookas. S foťákem jsem cvakal jako blázen, že mi málem nestačila karta. Až když jsem propotil dvoje trenky plné festivalových konfet, naskočili ti praví. No jo no. Podcenění festivalových rešerší si vybírá svou daň.

Ještě před koncem – mimochodem povedeného – setu dreadatého muže jsem vyrazil do SUper stage Slezské univerzity na konzultaci své doktorské práce na Institutu tvůrčí fotografie, kde zrovna přednášel můj školitel doc. Jiří Siostrzonek, Ph.D. na téma proč je nutné pít. Prohodili jsme pár slov a vracel jsem se zpátky na hlavní pódia. Měl jsem však raději zůstat na akademické půdě a opít se. Sam Ryder je mix dvou hudební legend. Stálice českého muzikálového nebe Kamila Stříkavky a jeho neméně významného kolegy – zpěváka Freddie Mercuryho, když ještě poslouchal Abbu. Skoro vyhrál Eurovizi a začínal na revivalech. To by se v Česku mohlo líbit. Jeho fotku z koncertu tady zatím nemám, protože čekám, až mi ji pan umělec se svým týmem autorizuje.

Chuť jsem si spravil na Modest Mouse. Nečím mi připomínali Afghan Whigs. A nebylo to věkem. Byli docela taneční, kytaroví a prostě skvělí. „Díky za každou kytarovku, která vydržela a ještě hraje,“ posteskli jsme si v zákulisí s Filipem Košťálkem – dramaturgem Colours. Vydržel jsem až do konce.

Rychlý přeběh vedle na Meduzu. Že kytarové kapely mají své techniky, kteří jim těsně před setem kontrolují kabely, zapojení, naladění kytar, aby nedošlo k nechtěnému trapasu hned ze startu, jsem věděl. Ale že to mají i DJs jsem zjistil poprvé včera. I pan Meduza měl technika, který zkusil, jestli se mu nezadřel čudlík na controlleru k Abletonu. Publikum dole se razantně omladilo. Holčičky točily na telefon a výskaly, nejvíc na vykradené melodie Eurythmics. Sweet dreams are made of this.

Před hlavní hvězdou dne jsem ještě stihl Fatoumatu Diawaru. Další zástupce World Colours Music, jenom o světadíl dál. Kritici tomu říkají Afropop. Když jsem viděl specifický projev zpěvačky tak se nedivím, že před focením chtěla podepsat smlovu kvůli zveřejnění fotek.

Jedenadvaceti pilotům se musím dodatečně omluvit. Moc jsem je neznal, rádio neposlouchám. Spoléhal jsem tedy na Apple Music a stáhnul do auta jejich poslední desku. Zaškatulkoval jsem si je jako náctiletou partu a zavrhl je. Nicméně po zhlédnutí jejich skvělé show se biju do hlavy a od rána pátrám po souvislostech a jak to jako všechno kluci myslí. Mimochodem trumpetovým sólem: Co jste hasiči, co jste dělali si získali srdce celých Colours. Pro mě obrovské příjemné překvapení prvního dne.

Cestou domů se tradičně ptám: „Kdo ví, s čím přijde zítřek.”

13/7/2022

Hlavně se v letošních Colours neutopit

A taky nezešílet! Dalo by se podotknout. Užívám poslední klidné chvíle v divočině, ponořený v řece až po krk. Za několik hodin sbalím foťáky a vyrážím. Po dvouletém Covidovém spánku se s fesťákáma zase roztrhnul pytel. Sotva skončily ty divadelní, rozjely se hudební a s nimi i všudypřítomné koncentrované hromady lidí. Docela jsem si odvyknul.

Letos opět přišla pracovní nabídka focení Colours Of Ostrava. Poprvé jsem festival systematicky fotil v roce 2018. Tehdy vzniknul nápad, zaznamenávat k fotkám krátké postřehy nebo snad deníkové útržky. Lidská paměť má úžasnou schopnost některé věci vytěsňovat. Začal jsem tedy psát. Abych nezapomněl. Zapisovat budu i teď. Kdyby vás to zajímalo, zvu vás tady na stránkách do nové sekce s názvem Deník z Colours. Najdete tam všechno pohromadě.

Reporty z minulých ročníků Colours Of Ostrava:

Odstartovaly deštivé barvy Ostravy

Barvy pláštěnek. Nacpaný Gong na Bernsteina, Dyka a jejich Mši. Potom Newyorští Lucky Chops, kde se bubeník celý koncert směje partě poskakujících chlápků v plavkách s hromadou dechů. Saxofon, pozoun, tuba jako zástupci ze skupiny nejzbytečnějších nástrojů. Pharell Williams mě víc než muzikou oslovil skutečností, že i v pětačtyřiceti můžeš hopsat po pódiu jako ve dvaceti.

čti dál
Na Colours prší častěji než v textech kapely Priessnitz

Kdysi mi kamarád Lukáš, bubeník z kapely Fvtvre říkal zajímavý postřeh. Na každé desce Priessnitz musí alespoň v jedné písničce pršet. Na Colours musí pršet pokaždé. Včera taky pár kapek spadlo. I zajímavé hudby padalo dost. Třeba Hurray For The Riff Raff se skvělou zpěvačkou, co si léčí komplexy ze svých portorikánských kořenů. Drive Stage se v úvodních tónech transformovala na pódium v Bang Bang Bar Davida Lynche někde poblíž Twin Peaks.

čti dál
Pátek se nesl na vlně výrazných ženských osobností

Colours of Ostrava ukázaly v pátek silné ženské osobnosti. Projasněný den odstartovala charismatická Marie Rottrová, která na svůj věk vypadá skvěle a furt jí to zpívá, pak Joss Stone, do které se zamilovali snad všichni včetně žen. Jessie J odhalila skoro vše co šlo, ale hudebně mě to moc nebralo. Zato Calexico byli skvělí na rozdíl od uspávačů Cigarettes After Sex. Michal Ambrož měl za sebou výbornou kapelu a zařadili se na můj top playlist celých Colours. Páteční večer zakončovalo trio Barová, Dusilová a Hlavenková v Gongu .

čti dál
Nejzajímavější věci se letos děly stejně na vedlejších scénách

Přiznám se, že jsem docela rád, že je už konec. Mezi scénami už nepřebíhám, ale jen se šourám jako posraný, protože přes puchýře na nohou prostě nemůžu. V průměru jsem nachodil přes 15 kilometrů denně a to se za čtyři dny nasčítá. Sobotu začínali Mig 21, kteří to s diváky umí. Byť mě jejich muzika docela míjí, odehráli slušný koncert pro nenáročného posluchače. Až na ten závěr, když svůj set, i přes jasné gestikulace ze strany stage managera, značně přetáhli a tím zasekaly obě hlavní stage na několik koncertů dopředu.

čti dál
Fvtvre - čtyřletá zpověď ve fotografiích

V sobotu jsem se těšil na Colours Of Ostrava paradoxně nejvíc na dva české projekty. Oba mi jsou docela dost blízké a měl jsem možnost stát opodál, když se rodily. Hudebně stojí na opačné straně, mají vazby na stejné místo a spojují je silné osobnosti, mnoho let propletené českou scénou. Ale popořadě. Jaromíra 99, Jaroslava Rudiše a jejich Kafka band si nechám na jindy. Tady jsou Fvtvre a čtyřletá zpověď ve fotografiích. Jejich koncert mi rezonuje v hlavě ještě teď a asi ještě dlouho bude.

čti dál
Kafka band a puchýře velké jak Amerika

Poslední den Colours of Ostrava. Nohy nachodily kilometry a zdobí je obrovské puchýře. Trmácím se přes celý areál, začátek stejně asi nestihnu. Unavené tělo se vidí už v posteli, zahrabané v peřině. Foťák uklizený někde v koutě a hlavně neslyšet žádnou muziku, alespoň týden. Čtvrtý den festivalu si vybírá svou daň. Energie už dávno žádná. Ale na koncert Kafka bandu jsem se přece jenom těšil. Světlo na konci tunelu, které ještě udržuje při životě. Projekt kolem Jaromíra Švejdíka a Jaroslava Rudiše sleduji od prvopočátku, když jsem dělal grafiku k jejich prvnímu albu Das Schloss.

čti dál
Z Jeseníků rovnou na Colours

Na davové šílenství s jménem Colours of Ostrava jsem se připravoval důsledně. Týden zašitý bez lidí v Jeseníkách, naložený v potoce někde na konci světa. Nádherné prázdniny plné domácího pečení chleba a výroby sodovky z jehličí přerušila až fotografická práce. Ve středu ráno jsem vyrazil směr Ostrava-Vítkovice – Dolní oblast. Po zkušenostech vloni se žabkami a puchýři v druhém festivalovém dni jsem přezul do odpružené trekové obuvi. Výsledek? Puchýře hned první den. Aklimatizace proběhla pozvolna a během několika hodin jsem se přestal bát lidí.

čti dál
Barvy Ostravy jsou v půlce

Můj krokoměr za čtvrteční den naměřil rekordních 15,1 kilometrů. Přebíhal jsem tam a zpátky a dumal nad logikou lidí, kteří frontu na WC postaví tak, že ucpou půlku hlavní trasy. Den zahájila Frýdecko-Místecká klika Slepí Křováci a David Stypka s Bandjeez. Ben Cristovao mluvil o svlékání, což ocenily zejména maminky osmiletých holčiček v první řadě. Jeho vystoupení srazilo věkový průměr návštěvníků celých Colours minimálně o dvacet let. Ječelo se, křičelo se, jako na správném dětském dni.

čti dál
Vrcholem pátečního večera Colours of Ostrava byla čtyřčlenná Crew z Ostravy se smetáky

Asi existuje nějaká příručka populárního českého hudebníka, honilo se mi hlavou, když jsem u vstupu na CS Stage míjel Pekáče. Může hrát Kryštof, Mirai, Slza nebo Mandrage, je to úplně jedno. Je to stejné, přes kopírák a podle jasných pravidel. Dej tam teď ukulele a je jedno jestli jsi Pokáč, Pekař nebo třeba včelař… U Miraie šlehaly plameny, výskalo se, hopsalo se a věkový průměr festivalu sražen o další roky. Ben Cristovao versus Mirai na děti remíza. Nahko And Medicine For The People uzdravovali svět a Songs of Kemet mi vytroubili díru do hlavy.

čti dál
Stárnutí může být docela hezké. The Cure a Colours Of Ostrava 2019

V půlce koncertu charismatické ZAZ se začalo publikum u pódia trochu měnit. Děvčátka v roztrhaných punčoškách s černými tričky s nápisem „The Cure“ začaly být smutné. Zanedlouho se zjeví jejich modly. Jako bych koukal do zrcadla, když jsem v páté třídě postával před kulturním domem ve Frýdku-Místku, když mě můj otec dovezl na koncert metalového Titanicu. Touha někam se zařadit patří k pozvolnému dospívání a předbíhá rozum v hlavě i dnes. Je neděle, Colours of Ostrava 2019 jsou minulostí a já pátrám nad tím, proč nemůžu včerejší finále dostat z hlavy.

čti dál
Fenomenální závěr v ZAZ a The Cure. Colours of Ostrava, den čtvrtý

V sobotu přijel soukromý zemědělec i s Českou televizí. Tradičně jdu pozdě, spěchám na AM Stage, abych něco neprošvihl a zamával mamince do kamery. Udýchaný vytahuji foťák a koukám, jak na pódiu skáče nějaký týpek, hecuje lidi ať jdou blíž a pouští si k tomu z PC muziku. Začal jsem fotit. Furt něco blekotal a odpočítával. Po patnácti minutách jsem pomalu odcházel, že mám hotovo. V tu chvíli mi došlo, že něco nesedí, že to asi nebude pěstitel paprik a broskví z Jižní moravy, kakaový muž Cocoman.

čti dál
Hlavně se v letošních Colours neutopit

A taky nezešílet! Dalo by se podotknout. Užívám poslední klidné chvíle v divočině, ponořený v řece až po krk. Za několik hodin sbalím foťáky a vyrážím. Po dvouletém Covidovém spánku se s fesťákáma zase roztrhnul pytel. Sotva skončily ty divadelní, rozjely se hudební a s nimi i všudypřítomné koncentrované hromady lidí. Docela jsem si odvyknul.

čti dál
Co jste hasiči, co jste včera na Colours dělali?

Přiznávám. Do některých věcí se musím nutit. A taky poslední dobou nemám rád změny. Během dvouleté kulturní pomlky jsem si zvyknul na klidnější způsob žití, když bylo víc času na sebe a vlastní fotografické projekty, které dřív spaly. Po uvolnění restrikcí se s festivaly roztrhnul pytel. Jako by všichni chtěli dohnat dva roky covidového spánku. Akce na akci, nejlépe v jeden den tři. Proto jsem chvíli váhal, jestli opět naskočit do rozjetého kolotoče. Jsem nakonec rád, že jsem kývnul a fotím Colours i letos.

čti dál
Čtvrtek na Colours byl pro mě tak trochu ve znamení hudebních návratů

S muzikou a fotografií to u mě vážně začalo tak zhruba ve stejnou dobu. Kdesi na přelomu milénia jsem začal intenzivně fotit a hrát s Downbelow. Tehdy vyrostlo několik nových kytarovek a já mohl pozvolně přejít od grunge k progresivnějším směrům. Tenkrát jsem to bral jako smysluplnou odpověď na rozlet elektronické taneční scény, která mi k srdci nepřirostla nikdy. Zasáhli mě mimo jiné Interpol, Arctic Monkeys, Franz Ferdinand a The Killers. Poslední dva zmiňovaní zástupci se těsně po sobě ukázali včera na Colours a zbylý čtvrteční line-up zůstává tedy logicky v pozadí.

čti dál
Umí ledový muž Wim Hof hrát na kytaru líp, než LP?

Třetí den na Colours se začaly ozývat záda. Letos jsem do brašny pro jistotu ještě přibral analogový panoramatický foťák, aby toho nebylo málo. Tahat skoro dvacet kilo na rameni tři dny po areálu se na zádech projeví. Pod tou tíhou všech bolestí světa jsem se v pátek kroutil už od brzkých odpoledních hodin tak, že by mi nepomohl ani fyzioterapeutický zásah Štěpána Hebíka aka 7krát3. Ten na víkend opustil svoji českobudějovickou ordinaci, cestou naložil Vladimíra 518 a jeli kázat na Colours jaký to je, když si večer do stanu ke své holce přivedeš ještě druhou holku. Kam na to ti umělci chodí… To ale Štěpán nemohl vědět, že by se už stejně nevlezla, protože by ve stanu číhal vykuk Wim Hof. Ten byl na Colours v pátek prostě všude.

čti dál