Nová obrazová publikace předního českého dokumentaristy Jindřicha Štreita zachycuje život v prostředí Vítkovických železáren. Po bilanční monografii, vydané k příležitosti autorových šedesátin, přichází kniha z průmyslového prostředí ostravských Vítkovic. Jindřich Štreit tak navázal na práci, kterou započal při fotografování Lidí Třineckých Železáren z roku 2000.
Příkladů z minulosti, kdy fotograf pracuje na zakázku velké společnosti je více. Už ve dvacátých letech minulého století Charles Sheeler fotografoval ve Fordových závodech a jeho fotografie se staly vzorem pro další nastupující generaci dokumentaristů. Historicky vak nemusíme mířit daleko za oceán. Český fotograf Vladimír Hipman vystavoval 12. září 1938 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze své snímky z prostředí Báňské a hutní společnosti, koncem roku 1945 mu vychází fotografická publikace Práce je živá, tématicky věnovaná práci v dolech, továrnách a na stavbách.
K veliké degradaci a znásilnění média fotografie ve službách propagandy dochází v padesátých letech při nástupu komunistické strany. Znárodňovaly se fotografické živnosti a tiskárny. Po vzoru sovětské politiky se snímky „budování vlasti“a práce, staly výkladní skříní socialistického realismu. Od sametové revoluce, která měla za následek změnu režimu a opětovný návrat k demokracii uplynulo dvacet let. Všichni máme v paměti veselé portréty dělníků bourající pracovní rekordy. Čtyřicetiletá doba temna zůstala hluboko zakořeněná. Je proto velice důležité, že autor nahlíží na téma svým poetickým způsobem.
Jindřich Štreit často význam svých fotografií schovává za symboly. Fotograf vesnice, jak bývá často označován, dokumentuje běžný chod továrny. Už na první pohled obálka knihy ukazuje, že autora nezajímají pracovní a technické postupy. Novodobý Golem kráčející ze tmy kamsi do neznáma, symbol moderní doby nebo spíš figurka ze snu, která bloudí po nocích vítkovickými provozy? Autor zůstává věrný svým zažitým postupům. Jeho Leica, starý Nikon a otevřené srdce – to jsou osvědčené nástroje pro interpretaci svých myšlenek. V čele jeho zájmu stojí člověk. Portréty obyčejných lidí poznamenané prací ve vícesměnném provozu zůstávají stále ústředním motivem. Co je však velmi zajímavé, na dvojstranách jsou konfrontovány se zátišími z různých koutů továrních hal a provozů. Je nutno podotknout, že tato oblast fotografie je v autorově dosavadní tvorbě ojedinělá. Dovolím si tvrdit, že je to vůbec poprvé a volba to byla určitě správná, protože výklad smyslu fotografií tím dostává úplně nový rozměr. Některé snímky v nás vyvolávají pocity podobné z fotografií industriálních zátiší Ivo Přečka, někdy vidíme významové pokračování fotografií Viléma Reichmanna „V řadě“. Každý si svoji interpretaci najde sám a to je dobře. Vždyť fotografie může mít významů mnoho, i když využívá podobný jazyk.
Součástí knihy je CD se skladbou Vozes de aço (Hlasy ocele) od Petry Oliveira Bachraté, kterou interpretuje dcera Jindřicha Štreita Monika.Úvodní slovo napsal Jan Balabán, spisovatel pevně spjatý s Vítkovickým provozem, ve kterém pracoval jako technický překladatel. Závěrem je nutno zmínit perfektní knihařské zpracování, kvalitní papír a tradičně skvělé grafické zpracování Otakara Karlase. Výsledný dojem je magický, máme zvláštní pocit, že bychom si měli obléknout montérky a nejbližší tramvají jet směrem k továrně na směnu vstříc romantice tak, jak ji Jindřich Štreit se svojí osobitou poetikou předkládá v této knize.