V pražském Bio oku rozehráli první epizodu, dějství druhé části hostila budova bývalého okresního ředitelství Rudných dolů – pro místní známá spíše jako Pentagon. Priessnitz navázali na přerušenou historii vánočních koncertů v rodném městě. Je krásné, když funguje oddanost ke kapele. Touha někam patřit a sdílet podobné přesvědčení naštěstí ze světa nevymizela. Věrnost, která je pro každou kapelu tak důležitá. Potkával jsem kamarády z Frýdku-Místku, Olomouce nebo Prahy, kteří přijeli na Priessnitz a Prouzu.

Playlist z Bio Oka skoro nezměněný. Jen atmosféra silnější. Žádný Alois Nébel, žádné projekce, ale o to více světla a prostoru, více místa pro fotky. Mám rád velká pódia. To pak můžeš být přímo nahoře, být blízko. Stísněné podmínky Bio oka tento záměr vylučovaly. Praha byla černá, komixová, jen o siluetách a stínech, stejně jako Jaromírův Alois Nébel na plátně.

Takovou práci mám rád. Když fotíš, co miluješ, když fotíš muziku, kterou taky děláš, když víš, co se zrovna odehrává v hlavě, protože někdy před lidmi nestojíš jenom s foťákem ale i s basou. Chtěl jsem uchovat pár vzpomínek na včerejšek, dokud jsou čerstvé. V lednu představím ucelenější příběh ze scény i ze zákulisí.

Priessnitz, Pentagon, prosinec 2010

Celé to odstartoval dokument Prouza & Priessnitz od režiséra Davida Ondříčka. Dvacet let staré vzpomínky na začátky, kdy tyto dvě moravské kapely měly svět u nohou. Historický záznam vykouzlil krásnou nostalgickou náladu. Pak přišlo intro a Alois Nebel na plátně. Přeplněný sál vyrazil směrem k pódiu. Hned ze startu V parku. Bělá nebo Staříč? Jako bych seděl ve Smetanových sadech v Jeseníku a taky vzpomínal. Tahle věc ve mě vyvolává bilancování. Asi tím, že to zní jako starý Priessnitz.

Začátek se nesl v duchu poslednho Sterea. Po Freiwaldau je to pro mě asi nejkompaktnější deska, ucelená od muziky až po obal. Výborný zvuk dvorního Dušana Neuwerta, projekce poskládaná ze střípků připravovaného filmu Alois Nebel jednoduše naplňuje až po okraj. Pak přišla řada na starší věci. Zpívám si texty, dojímám se, jako by mi bylo patnáct. Tančnice, Nébel, Jeremiáš. „…je podzim, konec sezóny…“

Bylo to krásný. V přívalu módního osmdesátkovýho osmibitovýho popu vyčnívá Priessnitz na hudební scéně jako monument vysoko do mraků. Hudba, i texty, který mají hloubku. Má to historii, vývoj a obrovský přesah. Prostě tomu věříš.

1. V parku
2. Jan
3. Střepy
4. Stereo
5. Jezero
6. Larisa
7. Hvězda
8. Tanečnice
9. Malej Chlapec
10. Nebel
11. Rybičky
12. Jeremiáš
13. Nebaví
14. Dotkni
15. Ráno
16. Děláže
17. Království
18. Nebolí
19. Jaro
20. Sny
21. Pojď
22. Mimosezóna
23. Kdo ví
24. Sluníčko

Vzpomínám na první polibek kdesi v průchodu mezi bloky panelových sídlišť. Bylo to u schodů s rezivým zábradlím. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se vybavit něco ze vzpomínek. Možná ta zeď, která je pořád stejně odporně šedá. Stejně vybledlá, jako první lásky, co jsi rozehrál v dopisech v hodinách fyziky. První lásky co vzplanuly ve školních lavicích, první holky, co se dokázaly rozbrečet na povel, uměly krásně dojímat, stejně jako milovat jen jeden den. Protože kdo ví, co přinese zítřek. Co bylo včera, přece neplatí.

Hlavu mám schovanou pod černou kapucí. Ukrývám tvář před deštěm, možná sám před sebou a ztrácím se ve spleti uliček a chodníků, které v noci vždycky fascinují svojí prázdnotou. Něco uvnitř mě svírá, utahuje vnitřnosti ostnatým drátem, jehož hřebíky se s každým krokem zarývají do svědomí. Víc. Hlouběji. Je to bolest, co cítím nebo snad osvobození? Znamení, že ještě dýchám, signál, že krev dál proudí shnilým tělem?

V noci řeka vypadá nebezpečně a tajemně. Vody sotva po kolena, ale za stovky let tím korytem proteklo zatraceně hodně vody. Jak bych na ni koukal před padesáti lety, když přehrady Šance i Morávka byly ještě na papírech? Byla míň svázaná? Byla divoká, jako proud z vodovodního kohoutku než se rozplyne ve vaně panelákové koupelny ve čtvrtém patře. Jednou se tam probudil oblečený. Tehdy po prvním srazu. když jsme si na chvíli zkoušeli hrát, že starosti nejsou a že gympl zmrazí naše životy až do smrti. Stojím a opírám se o zábradlí. Řeka hučí do noci, pod nohama teče. Lávka se houpe, jako zaoceánský parník, jenž dává poslední naději ztroskotancům, co hledají zaslíbený život kdesi na druhé straně zeměkoule. Šeptám hezká slova do tmy a je mi vážně dobře.

Červená svěla u vlakového přejezdu září do noci. Zvuk signálního zařízení se nese ulicemi jako kostelní zvon a připomíná, že město žije i v noci. Alespoň se to tak zdá. Čekám, až přejede vlak. V tuto dobu bývá poloprázdný, kola zachrastí o železné koleje a mizí v zatáčce nad Slezanem. Chvíli ho pozoruji, než nadobro zmizí a mizím taky. Hned první doleva, až na konec, tam kde Potoční ústí do Těšínské. Ulice, kterou kdosi před lety přeříznul odpornou dálnící. Bože co to bylo za nápad. Jako by někdo chtěl vytrhat poslední zbytky kořenů, které tohle město ještě mělo. Dát poslední ránu, bez milosti a lítosti. Tahle ulice má zvláštní magii. Najdeš tam domy schované, které mají ve fasádách ukryté osudy staré snad jako město samo. Když se zastavíš a zavřeš oči, cítíš to. Už tehdy jsem to vnímal.

Stojím v dešti. Prší. Proudy vody crčí a jsem v nich sám. Možná poslední podzimní déšť. Třeba za pár dní všechno přykryje sníh. Vzpomínky, které mě poslední dobou tak pronásledují, se utiší a já budu dál bloudit předměstím a hledat sám sebe.