Rozhovor s fotografem, hudebníkem a vizuálním umělcem Lukášem Horkým.

Lukáši, jak ses vlastně k fotografování slezanských budov dostal?

Když jsem v Opavě studoval na Institutu tvůrčí fotografie, chtěl jsem poslední šicí dílnu ve Frýdku-Místku zdokumentovat v rámci své závěrečné práce. Vytvořil jsem tak autentické fotky poslední směny, které jsem doplnil o záběry různých továrních zátiší – šičce prostě skončila šichta, vzala igelitku a už se prostě do továrny nikdy nevrátila. Tohle bylo neuvěřitelně silné téma. Důkazem budiž fakt, že o fotografie projevilo zájem Muzeum moderního umění v Olomouci i Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku.

Ostatně tyto fotografie můžeme vidět v říjnu v rámci plánované výstavy, že?

Ano. Rád bych výstavu pojal multimediálně. To znamená, že kromě vystavených fotografií bychom připravili i projekci a v sále třeba pustili zvuky šicích strojů jako podkres.

Díky memorandu o spolupráci uspořádala KulturaFM v prostoru Slezanu hned několik kulturních akcí. Vnímáš to jako krok dobrým směrem?

Beru to jako vstřícný krok. Po skončení výroby je vždy těžké najít pro tovární objekty využití. Uvědomme si, že haly z konce 19. století byly postaveny, aby se v nich vyrábělo. Jejich význam v dnešní době spočívá hlavně ve fyzickém – stojícím – odkazu na počátky tovární výroby na frýdecku a místecku. Díky tehdejším průmyslníkům došlo k obrovskému rozkvětu obou měst, ze kterého těžíme dodnes. Hlasme se hrdě ke své minulosti. Třeba ve formě krásných opravených budov, co dostaly šanci na druhý život.

Ovšem taková historická přádelna byla i přes mnohé protesty zbourána…

Z pozice občana to vnímám jako zcela nesystémové řešení, protože budova rozhodně nebyla v havarijním stavu a mohla se zachránit. Věřím ale, že se současní akcionáři Slezanu poučili ze svých chyb, důkazem budiž právě využívání ostatních budov pro kulturní využití. Chci věřit, že tomu tak bude i v budoucnosti.

Kulturní akce ve slezanských budovách měly každopádně velmi kladný ohlas. Kterou sis užil nejvíce ty osobně?

Skvělé bylo třeba Pivohraní, a to nejen proto, že jsme tam s Downbelow sami hráliJ. Celý areál mi připomněl Dolní oblast Vítkovic. Dokážu si tam příští rok představit třeba Sweetsen fest.

Třeba se tvé přání splní, protože spolupráce mezi Slezanem a městem bude pokračovat i v roce 2017. Máš ještě nějaké další tipy, jak opuštěné budovy využít?

Silně tady chybí muzeum textilního průmyslu, ale o tom už se snad jedná. Postrádám tadyurčitý lokální patriotismus. Lidi v těch továrnách pracovali celý život, mnohdy v rámci generací, a teď vidí ruiny. Vidím tady jasnou výzvu v podobě propojení industriálního prostředí s kulturními a sociálními potřebami občanů našeho města. Budovy zůstaly jako milníky doby začátku industrializace. Je jen na nás, jak s nimi naložíme.

za rozhovor děkuje Filip Šimeček