Škola skončila a my si museli nastavit hodnoty, ujasnit, jestli jsou v našem životě na žebříčku hodnot DOWNBELOW stále na prvním místě. Když dávám dohromady tyto řádky, připadám si, jako byl sepisoval bilanční projev ke konci funkčního období. Vede mě však jiná myšlenka. Za poslední dva roky se toho stalo strašně moc. Vydali jsme konečně debut a navázali novým EP. Posunuli jsme naše hudební hranice a otevřeli se, jako nikdy před tím. 

Že to všechno děláme tak trochu kvůli sobě, je jasný. Co si budeme nalhávat. Ale jsi to ty, co nás tlačíš dopředu! A je jedno jestli ti je deset nebo šedesát, jestli jsi kluk, holka nebo napůl nebo jakého jsi vlastně vyznání…

Stovky předsevzetí, stupidních novoročenek a tisíce keců o lepším světě najdete v těchto hodinách na internetu mraky. Jenom mějte na paměti, že to, co od vás dostáváme, nás nesmírně motivuje.

Díky!

Vše dobré do roku 2013 vaši DOWNBELOW

Folkaře moc nemusím. Teda ty klasický z osmdesátkovej filmů, co mají kajtru, liščí ohon za kloboukem a čůrají do ohně levný červený víno. A celý to divadlo s výletama vlakem v maskáčích dělají jenom proto, aby zblbli nějaké mladé maso. Nebo nečůrají? Mám v tom zmatek.

Tomáš s orchestrem je jiný kus. Hrabe se v kořenech, zhudebňuje lidové básníky a dělá to dobře. Tu prosincovou sobotu jsem si uvědomil, jak moc se v rock‘n’rolu nadřeme, abychom ulovili nějakého fanouška. Plácáme se po zádech, jak jsme „uvěřitelní“ a „opravdoví“. A jak to s náma všichni moc prožívají. Pak si to přihrčí Tomáš se svým orchestrem a sál naplní k prasknutí. Šíří energii, která má odezvu. Čistá radost ze zážitku. Jsem spíš depkař, chodím v černém a city vnímám zpod bahna u dna. Pro dnešní den jsem na chvíli doplaval na hladinu a nadechl se. Je jedno, jestli jsem pankáč nebo pozér. Celé to zapadá a dává smysl. Housle si nekoupím, ani flétny. Zůstanu u své muziky. Ale na Kočka si zase rád zajdu.

Tomáš Kočko a orchestr, 7. 12. 2012 Frýdek-Místek, Sokolík

Začala Ille. Možná ji znáte spíš jako Olgu Königovou, nežnou část momentálně spící Obří brovskve. Ille natočila v produkci Dušana Neuwerta velice povedené EP a na jaro chystá debut. Ille je přesně ten typ, co můžu. Něžná, trochu melancholická a neskutečně uvěřitelná. V sále se zhaslo a už jenom šeptalo. Vše zamlžené, zamodřené, začerveněné… Zmrzlé, schované kdesi v rekvizitách… A tak jsem zadržel dech.

Až přijdu domů, až ráno přijdu domů, dám vařit vodu a připravím čaj, co máš rád…
A slunce svítí, do tvý láhve nedopitý a prašnej vesmír tou září lítá a víří…

A křižuju si po cestách, v sobě, vážný a klidný… Jak se s tím poprat? Hrátky s písmenky. Mám rád. ILLEART.

Probuzení. Jan Těsnohlídek je zjev. Neznal jsem ho a jsem rád, že už znám. Začal recitovat a já si musel koupit všechny jeho knihy i s věnováním.

Něco se děje
tak jak to je
to už nebude dlouho
tak jak to je
to už dál nejde
 …

Sál se natlačil k pódiu, když se rozezněl UMAKART. Trochu mi to připomnělo Kraftwerk. Starý věci, nový věci. Sem tam osmibitový retro, špetka punku, kytarovek i rokenrolu. Poslouchal jsem a myslel na Priessnitz, The Ecstasy of Saint Theresa, Tatabojs, Nierika, Lu, Lesní zvěř, na všechny kapely, které mě kdy ovlivňovaly… A že to všechno mám rád. Hudbu, texty, básničky, světla, zvuky a lidi, co umí. Když se na závěr Umakartů objevil na pódiu Jan Těsnohlídek, pak Ille, Vlci u dveří buráceli sálem. Celý večer se propojil. Lidi, co si jsou uvnitř podobní. Stírají se slova předkapela, předskokan, předbásník, předpísničkář… Leze z toho jeden celek a jeden hezký večer. Díky Ille, Janovi i Umakartům a taky Vendulce, že to celý zprodukovala. A tak můžu cestou, noční Opavou s klidným vědomím schovat Interpol, zastrčit do přehrávače nový UMAKART a zpívat si, že svět je zas o něco krásnější…

Umakart & Ille & Jan Těsnohlídek, 24. 11. 2012 Opava, klub ART

Lukášovo pozvání do StreetCulture Session s Downbelow přijali Jaromír 99, Petr Kružík a Zdeněk Jurčík z PRIESSNITZ, kteří zahrají speciální poloakustický set, pár dnů před svými beznadějně vyprodanými vánočními koncerty.