7krát3 udělal díru do české kotliny písničkou Tygrovanej sprej. Režisér videoklipu se asi inspiroval tím příběhem ze stanu. Děj je velice podobný, jenom místo stanu tam má sporťák a druhou holku zastupuje Jiří Korn. 7krát3 hraje golf a jede k němu kopretina v golfovém vozítku. Poté se spolu objeví vedle sebe ve sportovním autě. Jirka Korn to sleduje ve svářečských brýlích z povzdálí, ale po střihu sedí v autě s nimi. Jaký to je, když si večer do auta ke své holce přivedeš Jirku Korna? 

 

Na druhém pódiu se mezi tím chystali polští Mesajah. Chvíli to šlo, ale reggae je furt dokola a nedá se to podle mě vydržet víc jak patnáct minut. Tak jsem se po chvíli vypařil do VIP zóny rovnat záda. Po pomalé regeneraci rychlý návrat na Liberty stage. Sons Of The East jsou sice folkaři, ale naštěstí žádní Nedvědi. Docela to rozjeli a slušně bavili lidi a jsem rád, že z Austrálie už neznám jenom Midnight Oil.

 

Za to vedle se pod dvěma deštníky tulili dva uspávači hadů Kings Of Convenience. Ti by svým setem uložili ke spánku i hyperaktivního ledového muže Wima Hofa. Jako mají to v popisku, že i ticho může být hlasité. Dokonce se hlásí k Simonovi a Gardfunkelovi. Ale myslím že by potřebovali trochu proplesknout a hlavně přibrat bubeníka a basáka. Šel jsem raději do Gongu na Vosto5ku a Tři tygry. Na Liberty Stage měl za chvíli začít podle anotace afropunkový kněz lapající deštivé zvuky z pralesních vesmírů. To mě okamžitě přesvědčilo zůstat v Gongu a dorazit až na konec setu jenom kvůli fotce. Nakonec Lova Lova nebyl úplně špatný. Ale stačilo asi těch posledních 5 minut. Lítal po pódiu jako splašený a furt něco brblal.

 

Pak pípla apka na mobilu, že se před hlavní večerní hvězdou LP chystá překvapení. Uf, ano… Šlo o mimořádné vystoupení ledového muže Wima Hofa. Pro neznalé to je takový severský mix McGyvera a Foresta Gumpa, který v Česku nedávno odstartoval otužovací šílenství. Šel jsem se tedy mrknout a děly se věci. Po jeho exhibici končím s koupáním ve studené vodě a do našeho potoka na chalupě dávám přímotop, protože otužování má asi vážné následky na lidský rozum. Přišel na pódium, dostal cenu a normální člověk by poděkoval a odešel. Nicméně pan Hof si celou akci vyložil jako pokračování svého dopoledního vystoupení v rámci Meltingpointu. Skoro dvacet minut tam jel agitku, která nudila už po třech minutách. Když se zdálo, že odchází, vždycky se rychle vrátil. Nešel prostě sestřelit. Jednou tancoval, poté udělal šňůru a rozštěp a nakonec sebral zpěvačce LP v zákulisí kytaru a špacíroval si to přes pódium, aby zahrál nějakou stupidní písničku. LP byla vytočená tak, že se nejspíš vydala na nedaleké nádraží Ostrava-střed, že sere na Colours a jede domů. 

 

Díky Bohu se Wima podařilo vypískat a po krátkém zpoždění zaviněném psychickou resuscitací LP (asi v tom má prsty terapeut 7krát3), se konečně začalo hrát. Set to byl standardní, navíc mi tahle muzika moc neříká. Tak jsem to po třech písních zabalil a šel na desátý Birell. Vrátil jsem se až na konec, kdy pořadatelé avizovali speciální show dronů nalevo od pódia. Poslušně jsem se zařadil do davu a zvedl hlavu vzhůru. Bohužel tam stál strom, který afričtí šamani z lesa asi nestihli pokácet. Kdo ví, jestli vůbec letos na Colours nějací přijeli. Na pódiích nebyli tentokrát naštěstí moc vidět.

 

Závěr patřil R&B hvězdě Joelu Culpepperovi a vikingům Wardruna. První jmenovaný je takový moderní Seal a předvedl docela dobře zprodukovaný mix soulu, funku a R&B. Ti druzí napravili reputaci letos málo zastoupených šamanů a jiných fint z lesa a ve stejně podivných kostýmech a nástrojích, tentokrát v severském duchu, bručeli hrdelním zpěvem až do pozdních nočních hodin. SCARR jsem už nezvládl a zmizel tak domů. V sobotu mě čekala vernisáž v Sudetech, takže to byl můj poslední den Colours. Tak třeba zase za rok…

Do areálu jsem vplul akorát v polovině Kapitána Dema. Na živo trochu nuda.  A hlavně proč mají tendenci překračovat délku vystoupení jenom české kapely? Z projektů Jiřího Buriana mě baví víc Republic Of Two nebo dávná Toi-Toiková legenda Southpaw. Vedle jsem nemohl vynechat kámoše Jirku Krhuta se Štěpánem Kozubem, vycházející hvězdy ostravské scény. Měli natřískáno. Princess Nokia bych zařadil do škatulky Kapitán demo. Oba model DJ pouštěč a zpěvák mluvič. Akorát teda na Nokii se líp koukalo. Phoebe Bridges nechápu, stejně jako jejich cílovku. Ale je fakt, že i my jsme byli mladí…

 

Franz Ferdinad samozřejmě pecka. Pravý rokenrol a hlavě jsem jejich celý playlist znal nazpaměť. Fakt skvělé. Ke konci jsem si odběhl do Gongu na Hiromi. Pod hvězdným stropem bývalého plynojemu jsem zíral, co je možné zahrát na klavír. Pokud je tohle moderní fúze jazzu a klasiky, tak začnu tyhle mé neprobádané hudební směry brát vážně. Voice of Baceprot je úplně zbytečná kapela. Normální Hidžáb revival. Holky jsou mladé, chápu. Ale co to dělá na druhé hlavní scéně? Rage Against the Machine si pořadatelé pozvat nemůžou, protože by jim Zack znárodnil festival a při tom ještě udělal nějakou revoluci. Ale Beastie Boys zahraje líp frýdecká kapela ze ZUŠky. Nejzajímavější zajímavostí na jejich vystoupení bylo asi to, že baskytaristka byla menší než její baskytara.

 

No a na závěr samozřejmě The Killers. Americká kapela, která ze začátku své kariéry hrála tak, jako by byla britská kapela. Tím si mě získali. Nové věci jsou už trochu moc popík, nicméně i ty zněly na živo překvapivě rockově. Sice celý koncert pršelo jako v textech Priessnitz, ale bez deště by to přece nebyly pravé Colours!

V sobotu mě čeká vernisáž ve Starém Městě pod Sněžníkem. Závěr festivalu tedy vynechávám. „Ale i tak to bude intenzivní a výživné,“ říkal jsem si, když jsem vpochodoval ve středu do areálu, opáskovný už z úterka a nově v barefoot obuvi. V roce 2018 žabky, 2019 odpružená treková podrážka, takže za dva ročníky to máme puchýře versus zdravá noha 2:0. Pak si řekneme, jestli bude letos do třetice hattrick.

 

Jako první vystartovali Surealistas. Trumpety, bubínky, ságofony, Argentinci a Italové. Na pódiu jich bylo jako karibských myší. Hudba ideální pro vlnící se batikované biomatky, ke kterým marně hledám klíč. Prostě takové správné World Colours Music áááántré. O slavnostní zahájení na vedlejší stage se postarali Cirk La Putyka s hromadou akrobatů, doprovázených živou kapelou, o které jsem si mylně myslel, že se jmenuje Bazzookas. S foťákem jsem cvakal jako blázen, že mi málem nestačila karta. Až když jsem propotil dvoje trenky plné festivalových konfet, naskočili ti praví. No jo no. Podcenění festivalových rešerší si vybírá svou daň. 

 

Ještě před koncem – mimochodem povedeného – setu dreadatého muže jsem vyrazil do SUper stage Slezské univerzity na konzultaci své doktorské práce na Institutu tvůrčí fotografie, kde zrovna přednášel můj školitel doc. Jiří Siostrzonek, Ph.D. na téma proč je nutné pít. Prohodili jsme pár slov a vracel jsem se zpátky na hlavní pódia. Měl jsem však raději zůstat na akademické půdě a opít se. Sam Ryder je mix dvou hudební legend. Stálice českého muzikálového nebe Kamila Stříkavky a jeho neméně významného kolegy – zpěváka Freddie Mercuryho, když ještě poslouchal Abbu. Skoro vyhrál Eurovizi a začínal na revivalech. To by se v Česku mohlo líbit. Jeho fotku z koncertu tady zatím nemám, protože čekám, až mi ji pan umělec se svým týmem autorizuje. 

 

Chuť jsem si spravil na Modest Mouse. Nečím mi připomínali Afghan Whigs. A nebylo to věkem. Byli docela taneční, kytaroví a prostě skvělí. „Díky za každou kytarovku, která vydržela a ještě hraje,“ posteskli jsme si v zákulisí s Filipem Košťálkem – dramaturgem Colours. Vydržel jsem až do konce.

 

Rychlý přeběh vedle na Meduzu. Že kytarové kapely mají své techniky, kteří jim těsně před setem kontrolují kabely, zapojení, naladění kytar, aby nedošlo k nechtěnému trapasu hned ze startu, jsem věděl. Ale že to mají i DJs jsem zjistil poprvé včera. I pan Meduza měl technika, který zkusil, jestli se mu nezadřel čudlík na controlleru k Abletonu. Publikum dole se razantně omladilo. Holčičky točily na telefon a výskaly, nejvíc na vykradené melodie Eurythmics. Sweet dreams are made of this.

 

Před hlavní hvězdou dne jsem ještě stihl Fatoumatu Diawaru. Další zástupce World Colours Music, jenom o světadíl dál. Kritici tomu říkají Afropop. Když jsem viděl specifický projev zpěvačky tak se nedivím, že před focením chtěla podepsat smlovu kvůli zveřejnění fotek. 

 

Jedenadvaceti pilotům se musím dodatečně omluvit. Moc jsem je neznal, rádio neposlouchám. Spoléhal jsem tedy na Apple Music a stáhnul do auta jejich poslední desku. Zaškatulkoval jsem si je jako náctiletou partu a zavrhl je. Nicméně po zhlédnutí jejich skvělé show se biju do hlavy a od rána pátrám po souvislostech a jak to jako všechno kluci myslí. Mimochodem trumpetovým sólem: Co jste hasiči, co jste dělali si získali srdce celých Colours. Pro mě obrovské příjemné překvapení prvního dne. 

 

Cestou domů se tradičně ptám: „Kdo ví, s čím přijde zítřek.”