V současné době se dokončuje pod taktovkou Marka Hoblíka finální mix naší deskyRoadside traveler. Děláme poslední úpravy v aranžích tak, aby bylo vše připraveno pro mastering. Teprve pak může začít naše jarní miniturné.

Už nějaké měsíce ladíme nový web. Dělali bychom na tom asi do nekonečna, ale jednou to stejně musíš vypustit do do éteru. S velkou radostí oznamuji, že stránky www.downbelow.cz jsou na světě a tím oficiálně startuj naše mediální kampaň na připravovanou desku Roadside Traveler.

V podvečer prosincové sváteční neděle se splnil sen i těch, kteří už nedoufali. Po dlouhodobé stagnaci na pódiích zase vystupují Priessnitz, kteří tím navazují na tradici vánočních koncertů. K radosti všech jesenických fanoušků se vrací ke kořenům a hrají opět v tento čas ve svém rodném městě. Předvedli se v plné síle před připravovanou jarní koncertní šňůrou. Venku byla krásná zima, sníh a mráz. Natřískaný Pentagon kromě Priessnitz hostil také Obří broskev a frýdecko-místeckou Prouzu.

Můj srdcový vztah ke kapele je všeobecně známý. Mám je prostě rád. Možná že jsem uvitř z podobnýho těsta nebo si to alespoň tak představuju. Možná věci uvnitř mě zajímají víc, než ty co bývají na povrchu. Možná proto vzniká soubor „Za scénou“, jako odvrácená strana, pro běžné diváky ukrytá a neviditelná. Ukazuje Priessnitz v jiném světle, než známe ze scény. Prostě nesvítí tak jasně, nepřikrášluje, ale to víc nutí přemýšlet o podstatě.

Už mrazilo skoro týden. Před vánocemi bývají v práci vždycky fofry. Telefon neodbytně zvoní. Všichni zachraňují to, co nestihli za celý rok. Kouká z okna vyhřáté kavárny na cestu, kterou chodila na přednášky. Zná na ni každý kámen. Šla tudy snad miliónkrát. Teď už po ní jezdí autem do práce. Koleje vyměnila za byt, který si vyhlídla poblíž. Místo skript nosí smlouvy a všude chodí včas. Vlastně nikdy neodstřihla studentské roky, ale věřila, že to jednou přijde.

Stejná kavárna, stejné židle, stejný barový pult, stejní barmani. Akorát ti před nimi jsou jiní. Člověk by si řek, že za barem takovýho podniku můžeš vydržet maximálně pět let. Možná šest nebo sedm, ale to už je jen pro opravdový zoufalce. Mizerný plat, ještě mizernější historky a silácké kecy. Pořád stejné rituály. Rok co rok zapíjet půlení a na konci letního semestru Promovaní inženýři. Písnička, která zní úplně stejně infantilně jako Mašinka od Maxim turbulenc na svatbách druhé kategorie. Ona milovala Kolej Yesterday. Věřila jí, i když věděla, že Michal Prokop, který ji tak krásně zpívá nikdy na žádných kolejích nebydlel. Byla to její studentská hymna. Zvláštní, smutná a nostalgická… On ji miloval taky. Tu písničku… Alespoň na chvíli si ji v mozku zase přehraje.

Je plná vzpomínek. Usrkává sladký čaj a pozoruje hodiny. Je nervózní. Nikdy nedoufala, že se ještě potkají a přece. Tady a teď, na konci světa. Vidí ho už z dálky, pak se otevřou skleněné dveře a svět se najednou otočí o deset let zpátky. Sedí v trávě na kopci a pozorují spolu letadla, jak blikají, když letí na přistání. Mlčky sledují obrysy křidel, které plují mrazivým podvečerním vzduchem. Je ticho. Vnímá jeho prsty, dlouhé, tenké a studené. Myslí na něho, taky na ty, co se v těch strojích vrací z dalekých cest domů. Stejně jako slunce, které se za pár hodin při svém zdánlivém pohybu dostane do nejvyšších jižních zeměpisných šířek a bude se na své cestě zase vracet. Den se prodlouží, noc se zkrátí. Ještě chvíli a nastane slunovrat. Ještě chvíli… protože zítra se rozjede zase domů do svého města, ke svým kořenům, do vzpomínek bezstarostného mládí a dospívání, do míst, kam pořád přece patří.