Za chvíli se před tebou otevře překrásný výhled. Vítr sem fouká ze všech stran. Prohání se po hladině kolem starých pahýlů, které vyčuhují z vody jako dřevěné majáky. Připomínají, že tady před lety žádná voda nebyla. Široké pláně zatopila přehrada, mnoho domů zůstalo pohřbených na dně a život se vytratil. Ale duch tohoto místa tady žije dál. Vábí, jako noční lampa můru a ty se sem musíš už navždy vracet.

Názorový střed stavitele a zastánce nedotknutelnosti panenské přírody v Jeseníkách  mám v paměti dodnes a cosi z těch debat ve mě asi zůstalo. Obdiv k megalomanským stavbám je prý takové kutilství ve velkém. V povodí Odry mám zmapované všechny přehrady a skoro všechny jsem prolezl zevnitř. Letos jsem se stavil na Hartu a Kružberk. Procházka revizní štolou je přece ideální program na slunečnou jarní sobotu. V suterénu elektrárny duní živel, který se žene obrovskou silou proti turbíně. Není slyšet vlastního slova. Za to v hrázi je klid. Procházíš stísněné prostory, v na zdech dlouhých chodeb visí krápníky. Z klenby betonové jeskyně kape voda. Jenom neklepat na stěnu, mohla by se protrhnout, říká se. 

Výstavba údolní nádrže u obce Slezská Harta na řece Moravici byla realizována v letech 1987 až 1997 a napouštění proběhlo v letech 1996–1998 v rekordním čase, díky povodním v roce 1997. Z mohutných přivaděčů je voda odpadní štolou přivedena do elektrárny s výkonem generátoru přes 3 MW. Přehrada je propojena s níže položeným a menším Kružberkem, jehož elektrárna generuje jen 400 kW. Vodárenská nádrž na řece Moravici u Kružberku byla vybudována jako první údolní nádrž v povodí Odry v letech 1948–1955 a definitivní napuštění proběhlo v roce 1957.

Vše je pod přísnou památkovou ochranou, ale ze čtvrti se naštěstí nestal turistický skansen. Lidé zde normálně žijí. V kolonii se nachází škola, Radnice, kostel i obchody a v centru probíhají trhy. Ke Katovicím byl Nikiszowiec přidružen v roce 1960. Tohle místo stojí určitě za návštěvu. A v místní stylové cukrárně mají vynikající zákusky.

V únoru už sníh ustupuje. Zima slábne a teplých dnů přibývá. Na travnatých stezkách začíná obleva a pod nohama je cítit bláto. Led na jezeře puká, praskliny se táhnou po celé ploše a brzdí až na protější skále. Břehy odrážejí první smělé vlny a vyplavují zbytky tlejícího listí z loňska. Vítr skučí ve větvích, které ještě minule nosily sníh. Zalézá ti do rukávů a studí na kůži. Obloha je plná šedých tahů a světlo skrz prostupuje jen ztěžka. Takhle nějak vypadá smutek. Plný zvláštní melancholie, která tě provází odjakživa. Tohle místo ji má. Víš to. A proto tu vlastně jsi.

Velkou radost mi udělal rozsáhlý přehled českých a slovenských fotografických publikací, které sestavil americký sběratel s německými kořeny Manfred Heiting. Od sedmdesátých let navštěvuje Prahu a kromě knih sbírá i fotografie předních českých a světových autorů. Kniha České a slovenské fotografické publikace, 1918–1989 podrobně zkoumá v devíti kapitolách více než 800 publikací. Vydání této knihy je úžasný počin. Už jen proto, že velká část Heitingovy sbírky, která je v knize zastoupena, lehla popelem při nedávných kalifornských požárech.

Miloň Novotný ve své publikaci Londýn zobrazuje magická místa britské metropole šedesátých let. Jeho fotografie patří mnohdy do subjektivního dokumentu. Mimochodem slavná fotografie Miloně Novotného z Palachova pohřbu nedávno rozvířila český mediální prostor, když se podařilo identifikovat chlapce vzdávajícího úctu skautským pozdravem.

Závěr knižní trilogie editora Vladimíra 518 s názvem Kmeny 90 se stejně jako dva předchozí díly věnuje prostředí městských subkultur. Třetí díl kmenů mapuje období devadesátých let. Dobové fotografie propojují aktuální rozhovory a komentáře. Já sám jsem prošel v páté třídě metalovým obdobím, abych později v třídě sedmé konvertoval k depešákům. A ajťák jsem byl vlastně celou dobu.

Ranné fotografie Antonína Kratochvíla z jeho amerického exilu představuje kniha Cirkus Sideshow. Žádné nakloněné horizonty ani pohybově neostré emotivní fotografie, které známe z jeho pozdější tvorby, v knize nenajdete. Sondu do prostředí nejrůznějších fyzicky poznamenaných lidí, kteří jsou divákům ukazováni jako bizarní bytosti, Kratochvíl fotografoval v letech 1973–1974 v Gibsotonu na Floridě.

Kniha fotografií Miroslava Machotky reprezentuje jeho práci posledních čtyřiceti let. Jde převážně o různá nalezená zátiší plná geometrických obrazců. Fotografie bez lidí, kteří jsou přítomni pouze v náznacích a stínech.

Dana Kyndrová ve své knize Rusové: jejich ikony a touhy představuje pohled na Rusko v rozmezí čtyřiceti let. Ten započal v roku 1976, když tehdejší Sovětský svaz navštívila ještě za studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, aby si zdokonalila ruštinu. 

Jako kluk jsem běhal po jesenických kopcích a v lesích hledal ukryté objekty předválečného československého opevnění, které za desítky let zarostly často nepropustnou vegetací. Znám každý detail řopíku, všechny typy pěchotních srubů i velkých dělostřeleckých tvrzí. Pro milovníky válečné tématiky, národní hrdosti a stavitelského umu našich dědů, můžu doporučit velkou obrazovou knihu Československého opevnění. Obsahuje mnoho historických fotografií, tematicky shrnutých do bloků podle místa výskytu.

Ludvíka Švába jsem registroval jen ve stínu Jana Švankmajera. Oba spojoval surrealismus a aktivity v časopise Analogon. Šváb byl civilním povoláním psychiatr, ale ve svém volném čase se věnoval divadlu, jazzové hudbě, výtvarnému umění, fotografii a filmu. Kniha Uklidit po mé smrti se dotýká všech jeho tvůrčích oblastí, avšak zaměřuje se především na jeho filmovou tvorbu, která je zastoupena na bohatě vypraveném přiloženém DVD. Publikace představuje komplexní pohled na renesančního umělce, který mistrně překračoval hranice různých uměleckých disciplín. Kniha z vydavatelství Národního filmového archivu získala prestižní cenu EdAwards 2018 za grafické zpracování. Musím potvrdit, je nádherná.

Mimo obrazové publikace jsem do své knihovny zařadil dva zástupce české beletrie. Jaroslava Rudiše znám osobně, potkali jsme se mnohokrát na koncertech Priessnitz, Kafkabandu a dalších spřízněných kapel. Jeho knižní prvotina Nebe pod Berlínem mě silně ovlivnila. Ať už pro specifický způsob vyprávění nebo díky téměř snovému vyobrazení magického prostředí Berlína bez obrazu, jen pomocí slov. Svůj rukopis ještě lépe vyprofiloval  ve své další knize Grandhotel (později zfilmované Davidem Ondříčkem). Když si knihu přečtete, musíte okamžitě odjet na Ještěd a přespat v ikonickém vysílači minimálně jednu noc. V Rudišově aktuální novince Český ráj se údajně všechno točí kolem sauny. Ondřeje Hübla jsem objevil až díky aktuálnímu seriálu České televize Zkáza Dejvického divadla. Hübl se dlouhodobě věnuje natáčení reklam a vypadá na solidního pankáče se zvláštním smyslem pro humor. Na jeho prvotinu s názvem Hod mrtvou labutí jsem docela zvědavý.