lukashorky
Menu

Archiv

leden 2024
listopad 2023
říjen 2023
září 2023
srpen 2023
červenec 2023
červen 2023
květen 2023
duben 2023
únor 2023
leden 2023
listopad 2022
říjen 2022
září 2022
srpen 2022
červenec 2022
červen 2022
květen 2022
duben 2022
únor 2022
leden 2022
prosinec 2021
listopad 2021
říjen 2021
září 2021
srpen 2021
červenec 2021
červen 2021
květen 2021
únor 2021
leden 2021
prosinec 2020
listopad 2020
září 2020
srpen 2020
červenec 2020
červen 2020
květen 2020
duben 2020
březen 2020
únor 2020
leden 2020
prosinec 2019
listopad 2019
říjen 2019
září 2019
srpen 2019
červenec 2019
červen 2019
květen 2019
duben 2019
březen 2019
únor 2019
leden 2019
prosinec 2018
listopad 2018
říjen 2018
září 2018
srpen 2018
červenec 2018
červen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
únor 2018
leden 2018
prosinec 2017
červenec 2017
prosinec 2016
říjen 2016
duben 2016
prosinec 2015
listopad 2015
duben 2015
říjen 2014
srpen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
srpen 2012
červenec 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
leden 2008
prosinec 2007
říjen 2007
září 2007
květen 2007

červen 2023 obrazem...

23/6/2023

Komentovaná prohlídka výstavy Přetržené vlákno / Slezan a lidé

V rámci doprovodných aktivit výstavy Přetržené vlákno / Slezan a lidé se v pondělí 26. června 2023 v 10 hodin uskuteční komentovaná prohlídka za účasti kurátorky Karin Šrubařové a fotografa Lukáše Horkého. 

21/6/2023

Přetržené vlákno / Slezan a lidé

Sociálně laděná výstava věnovaná postupnému uzavírání textilních provozů Slezanu se zabývá jeho nejistou budoucností v porevolučním období, propouštěním zaměstnanců a z toho vyplývajícími sociálními aspekty. Pokouší se zachytit vztah Slezanu a jeho lidí, prorůstání pracovního a osobního života a klade si otázku po možnostech vyrovnávání se s takovouto změnou. Výstava představí známé i méně známé fotografie Lukáše Horkého z cyklu „Slezan“, dochované textilní materiály a rozhovory s pamětníky a bývalými zaměstnanci.

Výstava „Přetržené vlákno / Slezan a lidé“ je ponejvíce drobným mementem a prchavou vzpomínkou na ještě nedávný provoz textilní výroby ve Frýdku-Místku, který vlivem uzavření závodů a souběžnou akcelerací technologického vývoje obecně, upadl ve většině svých detailů v zapomnění. Kdo z generace mladých dospělých dnes dokáže popsat proces skaní, šlichtování, tkaní nebo barvení tkanin? Kdo dokáže popsat rozložení výrobních procesů v lidské a strojní síle? 

Vlákno historicky svázané s našim městem bylo přetrženo, a ať už viníme ruku neviditelnou nebo vládnoucí, je tak jako tak místem přistání jakési bezčasí, opouštějící svět prošlupů, člunků, děrných karet a jiných zdánlivě nedůležitých komponent procesu vznikání věcí. Tak tedy vstříc krásným novým strojům, ale pozor, magická černá skříňka je neprodyšně uzavřena a s kabelkou Hermiony Grangerové má pramálo společného. Možná by se nám šikovná tkadlena mohla v nadcházejícím období ještě hodit.

Lukáš Horký

Soubor Slezan byl focený nadvakrát, první fáze byla ještě, když jela šicí dílna. Vědělo se, že bude končit a já jsem chodil mezi zaměstnance a dokumentoval život. Nejdřív se báli, to bylo složité, takže prvních čtrnáct dní jsem fotil jenom zátiší, ale postupně jsem si k nim získával vztah a jakmile se otrkali, tak už se fotili skoro všichni.

Chodil jsem tam nepravidelně dva nebo tři měsíce na celou směnu, oni si dělali svoje a když se mi někdo líbil, tak jsem dělal portréty a samozřejmě během toho vznikaly i ty pokusné a různé rozmazané fotky a nějaké experimenty se zátišími, ale ty jsem ve finále nikde nepoužil, některé z nich jsou teď ve výstavě.

Ve druhé fázi už zůstala jenom půlka holek a šicí dílna měla končit, ale pořád se to protahovalo. Byli vlastně v permanentním ukončovacím procesu, jen nevěděli, kdy ten konec přijde. Stylizované portréty, vznikly během posledního dne, když už se vědělo, že je konec. Postupně jsem si je zavolal, sedli si na židli se světly, bleskl jsem to, oni si vzali igelitku a šli. Tehdy se ještě vůbec nepředpokládalo, že Landsberger půjde k zemi.

Černobílé fotky strojů jsou posunuté o několik let dál, do situace, kdy už Slezan nejel, firma nefungovala a lidi tam nebyli. Převlíkl jsem se za dělníka a vlezl tam. Zůstalo tam veškeré strojové vybavení, nahoře byly moderní stroje a pak se to celé nechalo zdemolovat. Všechny ty mykací stroje, které jsem tam fotil, šly do šrotu. Byly to mrtvý stroje, na kterých už nebylo, vůbec nic.

 

Ne–Po: zavřeno
Út–Pá: 15.00–18.00
     So: 10.00–13.00

4/6/2023

Tipy na červen 2023

Festival Dream Factory Ostrava je za námi a spolu s květnovou Divadelní Florou tím pádem i vrchol mé divadelní fotografické sezony. S Downbelow jsme odehráli koncert v nádherném prostředí Kališova jezera v Bohumíně a chystáme se na Sweetsen Fest do domovského Frýdku-Místku. S naší knihou o Jánských Koupelích nás čeká beseda v Komunitním centru Slavkov, v Dolní oblasti Vítkovic od května visí Postindustria s mým Karvinskem a v plné přípravě je výstava Přetržené vlákno / Slezan a lidé, kde představím dosud nezveřejněné fotografie z mého souboru o frýdeckých textilkách. Tak se třeba někde potkáme.

Čtvrtek 18. 5. až čtvrtek 31. 8. Dolní oblast Vítkovic v Ostravě
Postindustria
Výstava
 
Čtvrtek 25. 5. až sobota 3. 6. v Ostravě
Dream Factory Ostrava
Divadelní festival
 
Sobota 3. 6. 15:15 Kalichfest v Bohumíně
Downbelow
Koncert
 
Pondělí 5. 6. 16:30 Komunitiní centrum Slavkov
Jánské Koupele – Minulost, současnost a budoucnost
Beseda
 
Sobota 17. 6. 21:30 Sweetsen Fest ve Frýdku-Místku
Downbelow
Koncert

1/6/2023

Když sjetý medvěd netrefí do iglú...

Docela by mě zajímalo, jak zní původní texty finské autorky Rosy Liksom, které jako první v Česku zincenovalo pražské Divadlo Na zábradlí. Smršť nekorektních skečů vzájemně provázaných do sebe byla včera jednoduše skvělá. Zábradlí je moje srdeční záležitost a přiznávám svůj nekritický pohled na režii Jana Mikuláška, kterého jsem si oblíbil už za jeho bezručácké éry v Ostravě. Včerejší inscenace měla po děkovačce krásný dovětek v podobě pětatřicetiminutové dohry, která zůstala původně ve škrtu. A nakonec došlo i na klasickou skupinovou šatnovku.