Sociálně laděná výstava věnovaná postupnému uzavírání textilních provozů Slezanu se zabývá jeho nejistou budoucností v porevolučním období, propouštěním zaměstnanců a z toho vyplývajícími sociálními aspekty. Pokouší se zachytit vztah Slezanu a jeho lidí, prorůstání pracovního a osobního života a klade si otázku po možnostech vyrovnávání se s takovouto změnou. Výstava představí známé i méně známé fotografie Lukáše Horkého z cyklu „Slezan“, dochované textilní materiály a rozhovory s pamětníky a bývalými zaměstnanci.

Výstava „Přetržené vlákno / Slezan a lidé“ je ponejvíce drobným mementem a prchavou vzpomínkou na ještě nedávný provoz textilní výroby ve Frýdku-Místku, který vlivem uzavření závodů a souběžnou akcelerací technologického vývoje obecně, upadl ve většině svých detailů v zapomnění. Kdo z generace mladých dospělých dnes dokáže popsat proces skaní, šlichtování, tkaní nebo barvení tkanin? Kdo dokáže popsat rozložení výrobních procesů v lidské a strojní síle? 

Vlákno historicky svázané s našim městem bylo přetrženo, a ať už viníme ruku neviditelnou nebo vládnoucí, je tak jako tak místem přistání jakési bezčasí, opouštějící svět prošlupů, člunků, děrných karet a jiných zdánlivě nedůležitých komponent procesu vznikání věcí. Tak tedy vstříc krásným novým strojům, ale pozor, magická černá skříňka je neprodyšně uzavřena a s kabelkou Hermiony Grangerové má pramálo společného. Možná by se nám šikovná tkadlena mohla v nadcházejícím období ještě hodit.

Lukáš Horký

Soubor Slezan byl focený nadvakrát, první fáze byla ještě, když jela šicí dílna. Vědělo se, že bude končit a já jsem chodil mezi zaměstnance a dokumentoval život. Nejdřív se báli, to bylo složité, takže prvních čtrnáct dní jsem fotil jenom zátiší, ale postupně jsem si k nim získával vztah a jakmile se otrkali, tak už se fotili skoro všichni.

Chodil jsem tam nepravidelně dva nebo tři měsíce na celou směnu, oni si dělali svoje a když se mi někdo líbil, tak jsem dělal portréty a samozřejmě během toho vznikaly i ty pokusné a různé rozmazané fotky a nějaké experimenty se zátišími, ale ty jsem ve finále nikde nepoužil, některé z nich jsou teď ve výstavě.

Ve druhé fázi už zůstala jenom půlka holek a šicí dílna měla končit, ale pořád se to protahovalo. Byli vlastně v permanentním ukončovacím procesu, jen nevěděli, kdy ten konec přijde. Stylizované portréty, vznikly během posledního dne, když už se vědělo, že je konec. Postupně jsem si je zavolal, sedli si na židli se světly, bleskl jsem to, oni si vzali igelitku a šli. Tehdy se ještě vůbec nepředpokládalo, že Landsberger půjde k zemi.

Černobílé fotky strojů jsou posunuté o několik let dál, do situace, kdy už Slezan nejel, firma nefungovala a lidi tam nebyli. Převlíkl jsem se za dělníka a vlezl tam. Zůstalo tam veškeré strojové vybavení, nahoře byly moderní stroje a pak se to celé nechalo zdemolovat. Všechny ty mykací stroje, které jsem tam fotil, šly do šrotu. Byly to mrtvý stroje, na kterých už nebylo, vůbec nic.

---

Ne–Po: zavřeno
Út–Pá: 15.00–18.00
     So: 10.00–13.00

Festival Dream Factory Ostrava je za námi a spolu s květnovou Divadelní Florou tím pádem i vrchol mé divadelní fotografické sezony. S Downbelow jsme odehráli koncert v nádherném prostředí Kališova jezera v Bohumíně a chystáme se na Sweetsen Fest do domovského Frýdku-Místku. S naší knihou o Jánských Koupelích nás čeká beseda v Komunitním centru Slavkov, v Dolní oblasti Vítkovic od května visí Postindustria s mým Karvinskem a v plné přípravě je výstava Přetržené vlákno / Slezan a lidé, kde představím dosud nezveřejněné fotografie z mého souboru o frýdeckých textilkách. Tak se třeba někde potkáme.

Docela by mě zajímalo, jak zní původní texty finské autorky Rosy Liksom, které jako první v Česku zincenovalo pražské Divadlo Na zábradlí. Smršť nekorektních skečů vzájemně provázaných do sebe byla včera jednoduše skvělá. Zábradlí je moje srdeční záležitost a přiznávám svůj nekritický pohled na režii Jana Mikuláška, kterého jsem si oblíbil už za jeho bezručácké éry v Ostravě. Včerejší inscenace měla po děkovačce krásný dovětek v podobě pětatřicetiminutové dohry, která zůstala původně ve škrtu. A nakonec došlo i na klasickou skupinovou šatnovku.