Vystudoval informatiku na Masarykově univerzitě v Brně a Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, kde dále pokračuje v doktorském studiu. Buduje vizuální identitu Symfonického orchestru ve Frýdku-Místku a je autorem grafické podoby festivalu Sweetsen Fest. Před dvaceti lety spoluzakládal hudební skupinu Downbelow, ve svém volném čase hraje basketbal za tým BK Frýdek-Místek. Řeč je o Lukáši Horkém, jehož výstavu fotografií z mobilního telefonu nazvanou Příběh krajiny je možné až do 29. března navštívit v prostorách frýdeckého zámku.
Často míváš pocit, že tě na tvých toulkách cosi provází a oslovuje. Bloudíš světem, díváš se kolem sebe a to, co vidíš, zapisuješ jako do deníku. Rozhovor s Jiřím Sachrem pro Frýdecko-místecký Patriot. Foto: David Kopřiva.
Narodil ses v Boskovicích, rodiče pocházejí z Hanušovic a Lysic, jaký je tvůj vztah k Frýdku-Místku, do kterého jste se přistěhovali? Cítíš se zdejším patriotem? Narodil jsem se sice v Boskovicích, ale skoro celý život jsem prožil ve Frýdku-Místku, absolvoval jsem tady základní školu i gymnázium, ale prázdniny trávil buď v Lysicích poblíž Boskovic, nebo občas v Mohelnici, kde tehdy bydleli mí prarodiče. Často jsem také jezdil k nám na chalupu do Jeseníků. Dá se tedy říct, že jsem celý život doma tak trochu všude. Nicméně Frýdek-Místek mám spojený s dospíváním a formováním osobnosti, s čímž se tak trochu vyrovnávám ve své dlouhodobé fotografické eseji s názvem Moje město. Dokumentaci proměn města se věnuji kontinuálně od roku 2008. Zajímají mě změny, které začínají v rovině nových sociálních a společenských potřeb, pokračují ústupem tradičního průmyslu a pracovních příležitostí a končí proměnami či zánikem industriálních objektů či přeměnou příměstské krajiny. V tomto ohledu jsem patriot, i když své kořeny mám vlastně jinde, mezi kopci Jeseníků a Vysočiny, a práce na tomto souboru slouží jako terapie a pomocník při jejich marném hledání.
Hudebník, grafik, fotograf, ve které poloze se cítíš nejlépe? Jak se tyto činnosti prolínají? A jsou navzájem inspirativní? Zastávám názor, že nejdůležitější je myšlenka. Pokud máš nosné téma, pak si zvolíš jen vhodný interpretační kanál a je jedno, jestli je to fotka, plakát, nějaký text nebo písnička. Prostě co ti k tomu sedne víc. Je-li dobrý obsah, forma je až druhořadá. K tomu jsem se ale musel dopracovat. Začínající fotografové řeší většinou formu. Ti zkušenější jdou po obsahu a sdělení, což neplatí jen ve fotografii, ale v umění obecně. Toto jsem se snažil vštěpovat svým studentům, když jsem v Brně přednášel fotku a audiovizuální komunikaci. Ve své aktuální tvorbě všechny disciplíny často kombinuji dohromady. Na našem posledním albu Downbelow s názvem Decameron Locis (parafráze na Boccacciův Dekameron) se ke každé skladbě váže konkrétní místo, které jsem přetransformoval do textu. Tak se na desku dostal příběh jesenických čarodějnic, řeka Morávka, přehrada Šance nebo třeba textilní továrny Frýdku-Místku. Ke všem místům existují fotky a je to typický příklad toho, jak se hudba, text a fotografie propojují. Vzniklo intermediální dílo, které daleko přesáhlo primární médium.
Jakým způsobem ses dostal k fotografii a jaká témata upřednostňuješ? Máš své vzory mezi současnými fotografy? Moje cesta k fotografii je docela prozaická. Nikdy jsem nechodil do nějakého fotokroužku a do svých jedenadvaceti let jsem o foťák nezavadil. Zlom nastal, když jsem ve skříni po dědovi našel starou manuální kameru. Založil jsem film a začal experimentovat. Můj první negativ jsem nafotil v Brně, ještě za vysokoškolských studií na informatice. Co se týká vzorů, dřív byly, teď už ne. Snažím se jít svou cestou. Nicméně vliv Institutu tvůrčí fotografie, který jsem vystudoval po Masarykově univerzitě, je u mě znát. Institut je pro mě doslova osudovou školou, která mi strašně moc dala. Z mých pedagogů se později stali přátelé a kolegové, kteří mě teď více než svými fotkami inspirují svým životem. Naše společné debaty trvají často do časných ranních hodin a někdy vlastně nekončí vůbec. To je to, co mě pohání kupředu. Pokud bych měl ale vypíchnout nějaké jméno, tak se mi vybaví památná věta Jindry Štreita někdy v roce 2008: „Foť všechno kolem sebe. I motivy, které ti přijdou třeba banální. Postupem času nabudou na významu, uvidíš…“ Díky tomu jsem začal dělat dokumentární fotku. A taky trochu díky Jirkovi Hankeovi z Kladna, o kterém teď píši doktorskou práci. Jiří se nebál v roce 2006 vystavit můj první soubor o mentální anorexii a odstartoval tím moji fotografickou kariéru.
Nakolik svou tvorbu plánuješ, nebo vychází z prožitku náhodného okamžiku? Téma je většinou plánováno dopředu. Co s toho vznikne, není dílem náhody, ale cíleného směřování. Za vším stojí myšlenka. To, že se to někdy trošku zvrtne, je věc druhá.
V cyklu fotografií „Příběh krajiny“ mi přijde, že upřednostňuješ Vysočinu, ale zejména oblast moravských Sudet v Jeseníkách. Je tomu tak? Na co se mohou těšit návštěvníci tvé současné výstavy v prostorách frýdeckého zámku? V tomto projektu neupřednostňuji žádná místa. Příběh krajiny jsem začal psát v Jeseníkách v březnu 2017. Myšlenka projektu se ale zrodila mnohem dříve, během studií na Institutu tvůrčí fotografie, když na přednáškách krajinářské fotografie nám pedagog Jan Pohribný často říkával: „Není důležité, jestli v krajině nějakou fotografii uděláš, mnohem důležitější je, že v ní jsi.“ Tahle věta se mi vryla do paměti už tehdy, ale docenil jsem ji vlastně až nedávno, když jsem při svých toulkách krajinou hledal samotu a klid v okolní přírodě. Žádný fotoaparát ani přesný plán, co vyfotíš nebo napíšeš. Žádné úpravy v počítači, jen to, co ti nabízí tvůj mobilní telefon, Instagram a Facebook – prostředky tvého sdělení. Výlet za poznáním sebe sama, odpočinek od těžkých dokumentárních souborů, na kterých dlouhodobě pracuješ. Každodenní starosti necháváš doma a krásu hledáš v obyčejných prožitcích, často kýčových, jak život sám někdy bývá. Stačí jen otevřená mysl a obyčejný mobil. Fotku pak publikuji na sociálních sítích, kde se svými fanoušky často v diskuzích docházíme k závěru, že je na světě docela krásně.
Vloni na podzim jste společně s Jaroslavem Kocincem představili první bod nového projektu „Zmizelé město“. O co jde a jak se bude projekt do budoucna rozrůstat? Idea projektu vznikla při mých fotografických výletech po Frýdku-Místku, když jsem bloudil ulicemi a prolézal různá zákoutí. Vždycky se sám sebe ptám: Jaká je historie tohoto místa? Co se tady událo nebo třeba komu objekt patřil, kdo tu bydlel? A s Jardou jsme pak usoudili, že bychom se o nalezené informace mohli podělit s veřejností. Naším záměrem je vytvořit fyzickou síť bodů – cedulí, které budou připomínat pozapomenutou historii Frýdku-Místku. U každého objektu by měl být rovněž krátký popis s odkazem na webovou stránku, kde si může zájemce přečíst podrobné informace. Tato otevřená platforma by se měla postupně rozrůstat o další místa. První zastavení „Zmizelého města“ odkazuje na židovské památky a stojí symbolicky jen pár desítek metrů od místa, kde byla v noci z 13. na 14. června roku 1939 vypálena židovská synagoga. V současné době pracujeme na druhém zastavení, které se bude týkat architekta Jaroslava Čermáka. Všechny podrobné informace jsou na webu www.lukashorky.cz nebo www.zmizelemesto.cz.
Jako grafik buduješ vizuální identitu Symfonického orchestru Frýdek-Místek, čtenáři tě mohou znát také jako dvorního grafika festivalu Sweetsen Fest. Jak daleko je práce na logu letošního ročníku a co bude symbolizovat? Předchozí motivy sochy vykopnutého, holubic, sportovní haly, křížového podchodu, kolotoče hříbek, pomlčky až po plachetnici a loňskou osmdesátku jsou výsledkem kolektivního hledání identity tvůrců festivalu, nebo jde ryze o tvou autorskou práci? Myšlenka tematických symbolů se zrodila v roce 2008, když jsem dělal holubice a svitky z Válcoven plechu. Chtěl jsem vytvořit unikátní vizuál se vztahem k městu. Proto jsem se rozhodl, že i kaž- dé další logo bude odrážet něco z Frýdku-Místku. Ve výběru symbolu jsem měl vždycky svobodu (až na jednu výjimku), finále pak konzultuji s Petrem Korčem. Pro letošní ročník něco v hlavě mám, ale na finále si musíte ještě počkat.
Hudební skupina Downbelow, ve které hraješ na baskytaru, oslavila 13. prosince koncertem ve frýdeckém Stounu dvacet let své existence. Tušili jste v počátcích souboru, že se někdy dostanete až k tomuto číslu? Jak máte našlápnuto na další dvacítky? Downbelow vznikli jako studentská kapela. Před dvaceti lety jsme moc nepřemýšleli, kam se chceme dostat. Bavila nás muzika. Díky mé archivační úchylce máme naši kariéru docela dobře zmapovanou. A když jsem pro výroční koncert připravoval video z naší historie, došlo mi, že to byla jedna velká jízda. Nyní jsme trochu zvolnili. Osud nám přihrál kytaristu Petra Kružíka z kapely Priessnitz, se kterým připravujeme nový materiál. Docela jiný než naše dosavadní tvorba. Moc se těším, až to vypustíme ven.
Co ti život umělce na volné noze dává a je něco, co ti naopak bere? Svoboda. To je úplně nejvíc, co může člověk mého typu mít. Vybírat si práci, která tě baví, dělat jen na projektech, které mají smysl. Ráno se vzbudit, odjet do Jeseníků hledat zaniklé sudetské vesnice, brázdit zapomenuté stezky podél hranic nebo se jen tak bezúčelně procházet krajinou a přemýšlet o životě, který máme na tomto světě všichni nějak daný a je jen na nás, jak s ním naložíme. Život je pro mě vlastně jedna velká výzva a překážky, které se na cestě zjeví, mě motivují. A paradoxně svoboda i bere. Stírá se hranice mezi prací a odpočinkem. Nejen ve své volné tvorbě, ale i v komerčních zakázkách je u mě nejdůležitější prvotní idea. Realizace je pak už většinou jednoduchá a souvisí s řemeslem. Ale způsob, jak se k tomu „záblesku v hlavě“ dopracovat, je pořád trochu magie. Záleží to jen a jen na tobě. Nemáš nad sebou šéfa, který tě řídí. Kdybych měl práci nalajnovanou někde ve fabrice, bylo by to v tomto ohledu jednodušší, ale asi podstatně nudnější.
