25/7/2011
Težko je, když to velký uvnitř pořád nemůže ven.
V opuštěným kraji Rychlebských hor končí den. Tráva tě schová, když se zavrtáš daleko od značených cest. Miluju, když se den láme v noc a zvedá se vítr. Ohýbá osamělé stromy na louce. Větve se napínají jako plachty korábů ztracených v kdesi oceánech. Lovím útržky, co zůstaly z Akropole. Stíny na svazích Králického Sněžníku přede mnou se mění a já jen tak ležím. Padá tma, cítím, jak prostupuje.
„Co naděláš, když obejme tě a zašeptá: Jakpak se, tak jakpak se máme?“
Narvaný, vyprodaný sál, projekce na zdech i stropech. Jenom pár kroků do prázdna, mezi závěsy Černého vigvamu v temných lesích. Zase stejný sen, mlha, světla i vlak. Ústa němá, prázdná, bez slov. Ječivý zvuk kytary, kolem zvláštní síla – tajemná, jako poleno Polenové dámy.
„Jako bych to už jednou zažil, jako bych tu kdysi byl. Ten vítr ze severu a ti ptáci na obloze.“Priessnitz: Hory
Na nebi září hvězdy. Nic jim nebrání. Slunce zapadlo a městské néony, které běžně špiní oblohu, na toto místo nedosvítí. Na chvíli se zastavím a poslouchám. Vracím se v čase a kreslím do tmy světelné čáry, Tady stávaly obvodové zdi, ještě za války, když tu byl život. Maluju okna i dveře. Teď osada zase ožívá. Na pár minut, než závěrka uvnitř fotoaparátu zaklapne.
„Kde jsem se tu vlastně vzal, kudy dál, kudy dál…“
Pak už Bukowski s Priessnitz a cesta nočním Žižkovem. Koukal jsem na rozsvícenou věž, jak míří vysoko. Závidím ten nadhled. Přemítali jsme se Zdeňkem minulý dny, mysleli na ty, co zapoměli hlavu někde ve výtahové šachtě, mluvili o osudu a o tom, co se má stát. Težko je, když to velký uvnitř pořád nemůže ven.
Priessnitz Alois Nebel Tour 2011 v Paláci Akropolis