Červenec začal pracovně. Na Velehradě jsem vedl dětský workshop Jak se fotí nálada v rámci dne Lidí dobré vůle. Pak jsem se na čtrnáct dní přesunul na Vysočinu a do Jeseníků. V Ostravě jsem fotil Colours Of Ostrava, kde jsem zase objevil spoustu nové muziky. Pro divadelní Odpoutaná scéna jsem vytvořil novou vizuální identitu. Ale bylo toho určitě víc.

Někdy v červnu 2014, mi volal náš producent Amák, jestli by nemohl přijet na pár dní ke mně na chalupu s novým hudebním projektem. Založil ho Kay, frontman legendárních Sunshine spolu s Lukášem, bubeníkem The Prostitutes a Petrem, kytaristou bývalých Clou. Amák místo dobře zná. Vznikala tady pod jeho vedením naše deska Decameron Locis. Samozřejmě jsem souhlasil a tak se v pondělí 14. července 2014 objevili Fvtvre u mě v Jeseníkách.

Bylo to docela zjevení, dost odlišný věci, co jsem znal od Sunshine a The Prostitutes. Mix hardcore a punku, tedy styly, který mě vždycky dost míjely. O to víc jsem čekal na finále, které se o pár let odložilo a málem vybledlo jako polaroidová fotka, co jsem pořídil ve středu odpoledne, když kluci odjížděli.

Amák mezitím z projektu vycouval a nahradil ho Vegy. V upravené sestavě, téměř přesně po dvou letech, v pátek 22. července 2016 se zase ukázali v divokých kopcích. Po večerech se docela kalilo a žvanilo o muzice, o horách, které mají zvláštní vliv a podvědomě se cpou do projektů, co tady vznikají. Taky se povídalo o Priessnitz, jak jim na každé desce prší. Celé setkání bylo příjemné a co budu lhát, docela ovlivnilo moje nazírání nejen na hudební svět kolem. Na stejném místě, po dvou letech, vznikla opět společná fotka a mně vrtalo hlavou, jak to nakonec celé dopadne.

EP s názvem Mess vychází na podzim 2017. Opravdu syrový masakr, který Fvtvre vypouštěli po jednom tracku týden co týden. Jedna věc se mi zaryla do paměti už v Jeseníkách. Dost vyčuhuje, připomíná mi starý Sunshihne a zazněla na letošních Colours. Bonecrusher:

Jak jen pomoci těm, které milujeme? Všichni vypadáme tak dokonalí, jako tisíc shnilých semen…

Stál jsem tam jako přibitý. Naprostá smršť. A já pochopil, v čem je síla těchto tracků. Nemá smysl si ji pouštět v obýváku. Tohle se musí prožít naživo.

Výrazná Oumour Sangaré měla holku za basou, co hrála skvěle, ale ještě líp vypadala. Fvtvre mě smetli. Konečně jsem pochopil, že tenhle typ muziky se musí poslouchat na koncertech a ne doma v obýváku. Vousatý dědeček Seasick to zkoušel na mladou kopretinu z publika, hrál na kytaru z plechovky a popíjel víno. Islandská devadesátková legenda zahrála v pyžamu. Za to Grace Jones se převlékala po každé písničce a spíš víc mluvila, než zpívala a byla docela nudná. Ziggy Marley měl ve smlouvě pro fotografy tak příšerný podmínky, že jsem se na jeho vystoupení vybodl a užil si celý koncert Kafka Bandu v Gongu. Sobotu a celý Colours of Ostrava zavíral příšerný kolotočář Eda Kygo, o kterém se mluví jako o hudebním zázraku. Regulérní diskotékový pouštěč potvrdil teorii, že nejzajímavější věci se letos odehrály na vedlejších scénách.

Takový byl poslední den Colours Of Ostrava 2018.

Pak rychlý přesun na hodného dědečka Uhlíře, který spolu s revivalovou metalovou kapelou z Hlučína nadšenému davu odvyprávěl, co se líbí dětem. Kytaroví Kensington byli taky fajn, WWW tradičně výborní. Tři, čtyři, pět… Jacob Banks jako převtělený Seal. Kaleo trochu uspávali, zato temně popová (kdo proboha vymýšlí ty škatulky?) Aurora představila skvělý set. Hodně se tancovalo a kroutilo. Že by nová Austra? Přeběh na Janka Ester Ledeckého, kde se Proklínalo, poměřovali se Krátcí ptáci, Žíznilo se jako v Americe a mobily přestárlých posluchačů svítily do tmy jako jejich zapalovače zamlada. Na konec Mura Masa, který podle PR textu umí všechno, ale mám pocit, že si jeho písničky u táboráku nezahrajete.

Takové byly čtvrteční Colours of Ostrava. Den druhý. Co přinese pátek?

Banditos se svým rokenrolem byly rozhodně uvěřitelnější než George Ezra a Nathaniel Rateliff. Výborný fyzikář DJ Ventolin a Beth Ditto, skvělá i se svým Fake účesem a rozjetým coverem Under The Bridge od Red Hot Chili Peppers. Vrcholem však byli stejně Future Islands. Kapelu ve které zpívá masový vrah, na klávesy hraje týpek z Kraftwerk a basu obhospodařuje pantáta z Hlučína, nemůžeš nemilovat. 

Omlouvám se všem dechařům a obyvatelům Hlučína za tento subjektivní fotoreport z prvního dne osmnáctého ročníku Colours Of Ostrava.

„Čísla jsou projev boží moudrosti v našem světě, přístupná poznání lidského ducha.“
(sv. Augustin)

Za odměnu se ti otevřou překrásné výhledy. Nekonečné žlutavé lány, co se vinou až za obzor. Suché stonky křupou ve větru a ty jsi tu sám. Den je na svém konci. Mineš kříž, který tady vítá pocestné a posadíš se pod stoletý strom, který tě jako obří slunečník ukryje před žhavým zapadajícím sluncem. Teď a tady, uprostřed celé té nádhery ti vůbec nic nechybí.