Dnes v 18.30 v premiéře, v úterý 26. 4. 2011 v 07:30 a ve středu 27. 4. 2011 po půlnoci v 00:20 bude vysílát Česká televize profil kapely Downbelow v rámci pořadu kultura.cz

V neděli už je jaro. Zahrady zahradních domků jsou plný městských výletníků a psů. Život je jednoduchý, sami si ho komplikujeme. Ve všem se hrabeme, někam ženeme a pořád něco hledáme. Fakt je ale krásně! Tak si to šněruju městem a slibuju si, že budu zas chvíli koukat na svět z té jednodušší stránky.

Nymburk je hezký město, kde vyrůstal Hrabal. Má Labe, hraje se tam dobrý basket a pořádají pravidelně festival. Včera se tam zastavili Priessnitz a odehráli zkrácený set. Bylo to rychlý a zase dobrý. Vystoupili po Zvířatech. To je kapela, která hraje na kytary obráceně a říkají tomu Ska. Priessnitz měli takovou skleněnou šatnu – jako stánek na květinářském veletrhu, kde se ti může stát, že netrefíš dveře. Byl tam výborný guláš a koláče, co jsem zapomněl u Kružíka v autě.

V neděli už je jaro. Slunce svítí na rozžhavené grily z Tesca. Děti pobíhají, výskají. Pivo teče z lahváčů a městem se nese slavnostní nálada. Je krásně. Příští sobotu hrají Priessnitz v Raškovicích. To budu mít blízko.

 

oči máš měňavý, ty tě prozradí, zrazená
bejváš přítulná, někdy zlá, zlobivá…

Ráno jsme se počítali a naštěstí dopočítali. Mám toho v žíle asi nejmíň, tak řídím. Dálnice je prázdná. Míjíme Benzinu u Křížů, hraje Pearl Jam, pak Massive Attack. Fakt dobrý. Vždycky mě zajímalo, co poslouchají Priessnitz v autě, když jedou na koncert. Já v autě někdy poslouchám Priessnitz. Plzeň je zvláštní město, když kroužíš po náměstí. Jsou tam jednosměrky, ulice, co tě nasají na začátku a vyplivnou na druhým konci města. Jsme tady brzo, ani moc nebloudíme. Pozdní oběd ve vegetariánský restauraci. Plzeňský pivo z tanku, bez konzervačních přísad. Prej má jinou chuť, ale to já nepoznám. Čekáme na zbytek kapely a já si přehrávám včerejšek…

Klub se postupně zaplňuje. Má dvě patra. Nahoře je balkón jako v divadle. Nemá kóje pro velký hosty, podnikatele ani politiky. V šatně pro muzikanty jsou modrý a žlutý zdi, kde visí vzkazy od kapel pro jiné kapely. Máš pocit, že tu sedělo hodně zajímavých lidí a třeba když tu chvíli zůstaneš, něco z toho na tebe přeskočí. Kdo ví. Začíná intro, začíná Priessnitz a pak už zpívá celý sál. Asi nejvíc za celý turné. Projekce i playlist znám nazpaměť, tak fotím co vidím. Občas z mlhy vyjede vlak. Snažím se fotit, co jiní nefotí. Možná se nesnažím, možná to fakt tak vidím. Možná mi vlaky…

Cesta do Prahy je poklidná. Hraje zase Massive Attack v pomalým rytmu. Wendy to uspává. S Kružíkem, K2 a Zdéňou ještě pokračujeme v nonstop baru, kde mají divný pivo. Barman ho prý nepije. Nakonec u Zdeňka doma zapíjíme úspěšný koncert slivovicí a Peťan se rozpovídal. Když točili kdysi s Davidem Ondříčkem medailon u hrobky Vincenze Priessnitze, začaly se dít divný věci. Obloha se zatáhla a spustila se šílená průtrž. Zvukař dostal pecku od mikrofonu a nikdo nebyl schopen chvíli zůstat uvnitř. Asi se to nemělo stát. Rozdat si karty se záhrobím, není žádná prdel. Co jsou to za světy, který chceme žít? Fascinují mě.

Priessnitz, Plzeň 6. 4. 2011

Včera se Brnem přehnala divná nálada. Melancholická a smutná. Asi za to mohl ten déšť. Teď na to myslím, když Priessnitz začali zvučit. Vzpomínám na koncert Vltavy, kterou jsem tehdy hodně poslouchal. Hrála v Tetra Hydro Clubu. Kdysi v prváku na výšce jsme tam měli zkušebnu. V takovým temným doupěti se špatným světlem a plesnivou zdí. Bylo to hluboko ve sklepě a ani nevím, jestli jsme tam vůbec platili nájem. Ve velkým sále kdysi fungovalo kino. Hliněná podlaha barvila všechno kolem, vytrhaný sedačky stály v rohu a vlezlá tma ukrývala ten strašný bordel. U baru jsme koukali do obrovskýho akvárka, pila se tam Rakija a já nosil bílý svetr. Moc si z toho nepamatuju, ale občas se mi o tom zdá. Klub je dávno zavřený, snad jen strhané plakáty na oprýskaných zdech v Cejlu připomínají jeho zašlou slávu.

V šatně je zatím klid, zastavil se Dušan Neuwerth, který už dávno nazvučil. Že prý se vrátil k nahrávání na pás, když dělal se Sunshine na nové desce. Je fakt dobrej. Do začátku chybí pár minut a ruch za dveřmi zvyšuje napětí. Je jich tam čtyřista, možná pět set. Zdeňa mě nalomil. Chtěl jsem po koncertě odjet domů, ale prej mám zůstat i na zítřejší Plzeň. Co s tím?

Metronom bliká, dává celýmu představení řád. Před pódiem je hlad. Nenasytné ruce obrácené vysoko ke stropu pátrají po vlnách, které se z hora valí samy od sebe. Jaromír nikoho nešetří. Publikum reaguje trochu opožděně, ale s každou další písní klukům roste sebevědomí. Přece tady dlouho nehráli a jsou zvyklí na menší pódia. Ale zepředu to vypadá skvěle. Lidi se chytli. Hýbou se a ze tmy křičí sloky. A Priessnitz ve svým klidu, rozestavění pod velkým plátnem vévodí černobílé show.

Priessnitz, Brno, Fléda 5. 4. 2011
a zítra Plzeň?

Malý klub s velkým M funguje hodně let. Valašsko. Okolní vesnice mají smutný osudy. Kelč je obec poblíž Valmezu. Po válce se tam znárodňovaly statky a lámaly charaktery, stejně jako v Sudetech. Bydlel tam František, podle kterého Vojtěch Jasný natočil Rodáky.

Válečný malování na tváři s upřeným pohledem je dostatečně výmluvný. Jaromír sleduje obrácený děj, bez emocí, zbavený gest stojí na jevišti a kouká někam do prázdna. Namodralý světlo projekce kreslí ponurý obraz. Alois Nebel vidí to, co jiní nevidí. Priessnitz sází na stůl podle osvědčených pravidel. Zase to funguje. V Sudetech prší. Ze stromů padá listí, pouští je Clad skrytý za svým světelným pultem schovaný v sudu za zvukařem. Jsem hodně blízko. Zajímá mě, co se stane s kůží, když ji rozmažeš. Pozoruji tváře. Hýbou se v pomalým tempu. Monotónně v jednoduchým rytmu. Jsou studené. Jsou chladné jako moje city, když se uzavírám do sebe.

procitám
usínám
čas plyne tam a zase zpátky
chodím do práce
chodím do kina
a život život je tak krátký
dívám se na tv
bez zájmu bez viny
čas plyne tam a zase zpátky
občas si něco dám
občas se odhodlám a život
život je tak krátký
a život život je tak krátký krásný
ráno to není dobrý civím do zrcadla možná z lásky
válečné malování stéká do umývadla počítám vrásky

Kdo ví co nás ještě čeká? Koukám na plátno a z pohraničí odsouvají němce. Kdo ví, kde je vlastně vina? Kdo hýbe osudy? … a válečný malování stéká do umyvadla.

Priessnitz Alois Nebel Tour 2011 ve Valašském Meziříčí
…v úterý Fléda.

Rozeznělo se intro. Před tím to nebylo vidět, ale teď, když se předsálí se vyprázdnilo a všichni se natlačili k pódiu, tak jsem si všiml divné scény. Červený závěs, velký kachle na zemi a k tomu lezou z dálky zvláštní zvuky Kružíkovy kytary. V hlavě se mi odehrává příběh, vystřižený jako by z Červeného pokoje.

Trpaslík: „Má sestřenice, ale copak nevypadá skoro přesně jako Laura Palmerová?“
Cooper: „Ale to je Laura Palmerová… Jste Laura Palmerová?“
Žena: „…mám pocit, že ji znám. Ale někdy se mi ohnou ruce dozadu.“
Trpaslík: „Je samé tajemnství. Tam odkud jsme my, krásně zpívají ptáci a vzduch je vždy plný zpěvu a hudby.“

Vzpomněl jsem si na svůj pokoj, taky na vlastní světy. Všechna ta přání, sliby a touhy. Malý vítězství a velký prohry, co tě formovaly. Hraje mi Priessnitz. Hraje mi ve světě uvězněném kdesi hluboko v těle.

„Coopere, vy možná neznáte strach na tomhle světě, ale jsou i jiné světy. Moji lidé věří, že Bílý vigvam je místo kde sídlí duchové, kteří vládnou člověku a přírodě…“

Pak už nešlo fotit ostře. Všechny pokusy selhaly a já šel na víno.

„…skrz temnotu budoucí minulosti, kouzelník touží prohlédnout. Je jen jedna šance mezi dvěma světy. OHNI, SE MNOU POJĎ.“

Priessnitz, Krnov, 1. 4. 2011